Prázdno

Světla vrhají stín na prázdné stěny,

slyšeti je jen tichý hluk.

Žádné silné nářeky a steny,

nálada jak poboji má mrtvý pluk.

 

To čemu lidé po staletí říkají čas,

mění se teď jen velmi zřídka.

Další minuty, vteřiny budou tu zas,

a měčeká dnes dlouhá hlídka.

 

Jedinné co opravdu na srdci cítím,

jak venku vane čerstvý vzduch,

jak zelené louky rozkvétají čerstvým kvítím,

já cítím jen ze vzdechlin úděsný puch !

 

Snad chápati myslí člověk by měl,

že válka tohle místo navěky změnila.

Ale i kdyby tisíckrát chtěl,

jeho duše ho dýkou již zabila !

 

I nadále trpí, však tichý má brek,

jeho slzy viděti nelze.

Násilí, mdloba, agrese a vztek,

a jeho rovněž viděti nelze.

 

Pomoci není, odkud by šla?

Kdo by mohl pomoci ve tmě?

Tahle budova je plná zla,

a moje duše navždy sní spjala mě.

 

A kde vlastně trpím, co jsem zač?

Kdo má pro mě soucitu trochu?

Jsem zavřený, jenže nač?

Dal bych si alespoń sklenici dobrého moku.

 

Před očima přemítám tisíce snů,

a není to náhoda neb sny jsou chtěnné,

Vzpomínám na mnoho slunných dnů,

vzpomínám na chvíle světlem vysněnné.

 

Nikdy se ale nevrátím a budu uvržen zde,

hledati mě nikdo nebude moc,

ani neví koho hledati maj a kde,

a do mého dne vstupuje temná noc !

 

 

 

 

 

---