Jeřabiny (Výlet)

 Poslední srpnový týden, horská asfaltka obrostlá z obou stran borůvčím, vřesem a jemnou řezavou travou se všemi odstíny zelené, přecházejícími občas do žlutohněda - já a Tinka vytrvale stoupáme výš (s podezřele pravidelným tempem!) od silnice v Malé Úpě směrem k Jelenímu hřebenu, prudce oddychujeme - nad námi se hrozivě zatahují…

Zahřmělo, vzduch na okamžik strne, krajina nedokončí právě započatý krok; jako by zaduněl varovný výstřel, který vyčistí hlavu od myšlenek…

A obraz se pomalu zjevuje, úplný a ledově krásný - předzvěst tlukotu těžkých a mokrých kapek tepe ve spáncích! Bouřka pluje zleva doprava, do zorného pole -- ztráta pojmu o čase, rozvaha a maska beztíhy zůstane ležet v prachu cesty; jeřabiny…

Temně rudé, přezrálé i ještě se zbytky nedozrálosti, chvějí se pod osamoceným smrkem, opodál skrčený listnáč svými listy nesměle ohlazuje jehličí; podávají se asi ruce, přičemž není vůbec jasné, kdo koho ochraňuje – jenže to nestačí, nestačí, NESTAČÍ!      Ve výbušné chvíli znásilněné okamžitým nábojem se všechny bobule naráz vysypaly…

Zíráme na onu spoušť snad tisícinu vteřiny, uvědomujeme si jen nejasně, nakolik…

Jakmile nastavíme ruku prostoru, začne nás déšť ledabyle pleskat do dlaní, což připomíná zaškrábání zubu o bradavku – zvětší se a zpevní; prsty, zápěstí, stehna zůstanou odbarvena vlahým deštěm – náhle se kapky mění v jeřabiny a krkonošské panorama rudne, je obléváno krví…

Ovšem pod dvojicí stromů, snících (každý po svém) o vlastní jedinečnosti, nastala proměna, a bere nám dech: plody se stávají kapičkami vody a nyní skrápí maličký ostrůvek jehličí a listí, tak chladivě, tak vzrušivě se dotýkají, vlhnou, milují… v záplavě krvavění okolo; i Slunce rozpačitě vyčkává, dokud…