Nosea

Díl první Noseino dětství

Kapitola 1 - Tábor Kalisé

Armétova ruka zase pletla ty nesnesitelně dlouhé náramky z jemně tkanné bavlny.Jako každý den, když vysvitne na obloze slunce tak i dnes si Armét přivstal, aby byl vzhůru jako první. My ostatní spáči jsme mohli jako každý 14 den spát o hodinu déle.Byla to jakási odměna za to, že jsme 14 dní poctivě pracovali.Avšak nedej bože tomu kdo zaspal, s tím bylo Ámen. Avšak to se v naší části tábora nazývané ,,Hora Smrti“ stávalo jen zřídka.U nás byl jedinným adeptem na problém Cysuas, ten by nejraději proležel celé dny a nic nedělal.Jenže on nebyl jako my ostatní.Např. Bundaré se radovala s každé práce i přesto, že moc dobře věděla, že se tenhle úmorný koloběh bude neustále opakovat a každým dnem bude naše tělo slabší a slabší. Avšak neztrácela naději v lepší budoucnost i když kromě práce ji vlastně nic nezajímalo. Společně s Cysuasem, Bundaré, Armétem, Kylhátem a mnou nebyl v naší skupině nikdo.Já tomu říkám skupina, ale ve skutečnosti to nebylo nic jiného než starými ocelovými trubkami obepnutá klec ze které nebylo úniku.Ani Cysuas ač byl velmi prudké přec líné povahy se nesnažil utéct.Nikdo si to nedovolil, nikdo totiž nebyl sebevrah.I když na druhou stranu Armétovi ruce byli velmi šikovné tak proč to nezkusit třebas s nimi? Ale vše bylo marné.Kolem ocelových klecí, ze kterých by se nikdo nedostal kroužili denno denně hladový tygři a když tam nebyli zrovna tygři, chodili zde hladoví vojáci.Kroužili nad námi jako supy. Já jsem na tom nebyla zas tak špatně vezmuli v potaz, že si každý večer odváděli Bundaré pryč z cely a vraceli ji v pozdních večerních hodinách.Po příchodu do cely nikdo nic nepoznal neboť jsme všichni spali, znaveni každodenní těžkou a náročnou prací.Měla jsem sice oči přihmouřené jenže jsem Bundaré jenž byla velmi pohlednou a krásnou mladou dívkou nemohla nic říct.Ne proto, že bych ji neměla co říct.Slov jsem měla stále dost, ale v táboře se nesmělo mluvit.Kdo promluvil a byl slyšen zemřel okamžitě a bez delšího varování.Bundaré to moc dobře věděla, neboť před mým příchodem sem do toho tábora zde měla svoji nejlepší kamarádku jenž neuposlechla rozkazů zdejšího řádu a promluvila, ani moc slov neřekla a velmi mladá v 10-ti letech zemřela.Nikdo ji tehdy nepomohl.Nikdo se nezabýval odklizením těla a řádným pohřbem, v tomto táboře neměl nárok nikdo na nic! I přesto že by např. Cysuas mohl být zastřelen za své hlasité chrápání byli zde zákony ve směs podivné.Nebyl to klasický tábor, byl to hnus jenž měl na starost největší tyran a hrůzovládce všech dob Marlés Von Lés.

Ačkoliv vládl slabých 30 let za svoji vládl napáchal tolik zločinu, že se to slovy dá jen těžko popsat.Avšak lidi měli stanoveny jasné cíle, potlačit vládu tohoto tyrana.Jenže jak to udělat nevěděl nikdo.A co bude s nevinými osobami v tomto táboře po svržení vlády nevěděl rovněž nikdo.Snad Kylhát by mohl, člověk velice vzdělaný.Do tohoto tábora se dostal ve svých 9 letech a od té doby se jeho pohled na svět zcela změnil.Kylhát měl jako Cysuas rodinu avšak v 9 letech mu zemřela matka po těžké nemoci a od té doby se dal do studování knih a chtěl se stát velkým filozofem.V 15-ti letech se dostal mezi nás! Mezi bezmocné, prachem zaneslé duše jenž nemají víru, cit ani porozumění proto co se děje v jejich okolí.Kylhát byl velice vyrovnaný člověk byl světlem v našich očích a duších.On přesně věděl co se ve světě děje a již v 16-ti letech předpověděl pád Marlésovi vlády.Jedinný on mohl nám dokázat, že má cenu věřit ještě ve světlo čistého světa jak jsme v cele nazývali svět za ocelovými mřížemi našeho tábora.Ale teď si uvědomuji, že nejen on, ale také Armét.Člověk by si rozhodně ve volných chvílích kdy pracuje skoro celý den měl odpočinout, avšak Armét byl jako monoho filozofů v historii zastáncem určitých pravidel.Tvrdil nám jednu pravdu za druhou avšak byli jsme ještě děti a jeho tvrzením jsem příliš nerozuměli.Snaha byla.Tu nám také ocenil jemnou mimikou tváře, protože nezapomeńte že kdyby promluvil tak … Např. svoje tvrzení ryl do země vrbovým klacíkem v 5-ti jazycích.Tvrdil, že čím víc nárámků uplete tím déle budeme mít naději že se dostaneme ven, a v tom měl nedá se říct pravdu, ale určité přesvědčení.Dá se ale říct, že jsme ho za filozofa nepovažovali, protože člověk si v takovéto situaci uvědomuje, že nadějí pro něj je každý pohyb, cítění, vnitřní slova.Ale zase nemůžeme našeho kamaráda Arméta zavrhovat, protože on nám také přispíval svoji podporou a svým věděním.Společně s Kylhátem měli pro sebe pochopení.Ale jedno je důležité říci.Armét sice věděl že Kylhát je také velmi vzdělaný, ale neměl ho pro jeho postoje rád.Mír mezi nimi jsem udržovala je, neboť pokud by se tito dva neshodli pohledy na nějakém vnitřním problémů pak by byl jistě konec veškerých našich nadějí na získání možnosti svobody.V hlavách nám totiž neutkvívalo nic jiného než fakt, že jednou budeme žít normálně, dýchat čerstvý vzduch, mít rodiny a děti to jedinné byl náš sen.Jenže každý sen je jenom snem.Moji maminku jsem si také přála např. vždycky poznat, ale dodnes nechápu co se sní stalo.Nikdo mi nic neřekl.Tatínka jsem také poznala, ale o tom alespoň vím že umřel při povstání za svržení vlády Marlétovi.Alespoň vím že bojoval za dobrou věc, ale co je s maminkou nevím.Vždycky když si člověk vzpomene na takovouhle věc, je mu do pláče, jenže kdyby měl plakat pro takovou maličkost asi by vyplakal jen deš´tovou kapičku slz.Jsme v táboře v mnohem horší situaci, horším prostředí, nemáme nikoho, nikoho o koho bychom se mohli opřít nic.Nesmíme mluvit, musíme jen a jen pracovat a to všechno má na svědomí jeden člověk.Víme to všichni..a nejvíc Bundaré protože co je sní prováděno na císařském dvoře nemá obdoby.Její pocity, ale nejsou znát.Bundaré je stejně jako Armét velmi citlivá, ale ani jeden z nich to na sobě nedává znát.Bundaré je na dně víme to o ní, dokonce i tušíme co s ní provádějí.Nemůžeme se ji dotýkat ani se k ni přibližovat. Víme jak hrozné to pro ni je, ale nemůžeme ji pomoct a nám také nikdo nemůže pomoci.Ale nejvíc mě to trápí na ni.Skutečně Bundaré si tohle nezasloužila, ale kdo nás vyslyší, když naše hlasy končí v oněch chladných stěnách naší cely.Přes den jsme jako zvířata v aréně kde pracujeme, kolikrát zbytečně děláme jednu věc několikrát a o fyzických trestech ani nemluvím.Záda plno z nás už ani necítí jak jsou otupělé tvrdými ranami bičů.Poté co si, ale odporacujeme jdeme se najíst do naší cely kde jsme přes noc pro změnu jako zvířata.Jenže pořád být lepší zvířetem než mrtvou vzdechlinou.Jídla je málo a kolikrát se na všechny ani nedostane, ale s tím se musí počítat, proto máme Armétem vyrytý v zemi rozpis kdo kdy bude jíst.je to vlastně odměna, ale zároveň také způsob jak přežít.Lidé kteří tu byli před námi a nebyli dostatečně silni bohužel nevydrželi.Umíraly po stovkách a nikdo je nelitoval.Jak říká Kylhát : ,, Lepší je nevidět to co nás zanedlouho čeká, lepší je nevidět vlastní budoucnost . “ Kdosi to říká, ale nikdo tomu nevěří všichni se přece chceme dostat pryč a k tomu musíme vidět naší budoucnost i když jen vysněnou a tu reálnou jak říká Kylhát, raděj nevidět.S jídlem se sice ješte shodneme, ale horší je to s chorobami, které nás velmi často v tomto táboře v Alchydoonu postihují.Není proti nim obrany a lidé jenž jim podlehnou často z většiny umírají.Je to otřesná skutečnost, ale pár takových tu už bylo.Snažily jsme se jim pomoci jenže není z čeho.Nejhorší pro nás je asi nemoc jenž Armét s Cysuasem nazvali ,, Žlutá nemoc “.Jedná se o nemoc kožní.Na kůži se nám objevují pupínky a ty pak praskají, člověk neumírá na infekci nýbrž na bolest.Umírají zde desítky dětí denně, ale nikdo nám nepomáhá.Nikdo! Cysuas nám dává jen malou naději na přežití.Uprchnout se odtut nedá, naděje že přežijeme pro život v neuvěřitelných podmínkách je takřka mizivá.