Věčný podzim I

Věčný podzim I.

Tváří má více než barev..

Vyšel jsem ven a přikradl se

Podzim démon, který tě krade světu i okolí,

  neodvratně tě táhne na odpolední vycházku, kdy

  ruce křehnou a tvář chladí vítr, hlava je ospalá

  z nějak divného vzduchu, zem voní klidem,

  stromy vůní dětství a minulosti, vrbovými luky a šípy,

  rozehřátými kamny a zažloutlými stránkami knih.

Podzim mstitel, který si žádá

  tvoji duši a tvoje slzy,

  které se objeví při vzpomínkách na

  uplynulé léto, minulý podzim, mnoho podzimů..

Podzim tichý, který svým mlčením

  vydá za tisíce slov,

Podzim  prostý, v němž je

 poslední šípek schovaný v listí tak jednoduchý,

 jak jen výmluvné gesto má být.

Podzim skromný, který nechce být viděn,

 nežádá nic více, než aby dokončil svou  existenci,

 pokorně očekává zimu, podobně jako ty,

- máš ale tu nevýhodu,

   že znáš lidský jazyk..

Podzim těžký, v němž je voda

 těžší než kámen a obloha vůbec nejtěžší,

 dusí tě věčným voláním: „Tak už pojď.“

Cítíš se sám, i když jsi obklopen svými blízkými,

  cítíš, že jsi krůček od poznání, ale ten krůček je

  přes nesmírnou propast.

Podzim bez času, naplňující harmonií,

  očišťující duši až na její dno

to dno se ale těžce hledá-