Stará paní Mráčková

Sezóna pomalu končí. Letní hosté zmateně pobíhají po hlavní třídě a ve velkém skupují sádrové trpaslíky, porcelánové slony zásadně s chobotem nahoru, matrjošky, růže z vodního kamene, lakované mušle, pseudorustikální lžíce,…

A támhle! No tak to je opravdu skvost! Obří keramický talíř s ručně malovaným jelenem!

Obdarovaný šťastlivec aby pak předstíral, jak je oním darem uchvácen a ve chvíli opětného vstupu darovatele do objektu narychlo aranžoval v obýváku na čestném místě a předstíral, že se bez rozkošného rozcestníčku v umělém mechu už ani neobejde.

Nicméně, obchodníci si mnou ruce. Budiž jim přáno.

Mne tento druh idiocie naštěstí nepostihuje, a tak jsem pohodlně usazena v ratanhovém křesílku na letní terase hotelu Evropa. S nadhledem pozoruji to lidské hemžení a vychutnávám poslední doušky svého čaje, vyčkávajíc příjezdu řidiče. Kufry jsou spakované a uložené u těch uniformovaných tymolínových úsměvů na recepci. Dali jim k těm kostýmům tak příšerné šátky!

Je cítit prach blízké silnice smíchaný s vůní borovic  přilehlého lesoparku. Ve vzduchu bzučí stále neodbytně hmyz, jako by nechtěl pochopit, že léto už prostě skončilo. Je dusno. Patrně přijde bouřka.

Tmavé sluneční brýle si poposunuji palcem a třetím prstem levé ruky elegantně dolů po nose, jak jsem to viděla tuhle v televízi, hezkej film to byl, s tou Róbertsovou, a nepřirozeně roztahuji hubu do širokého úsměvu.

“Tak už nám to končí! Tovitežejo…vyřídím…určitě se zase potkáme… budu vzpomínat, na vás se nedá zapomenout.”, loučím se s předstíranou účastí snad až nápadně horlivým pokynutím hlavy s právě procházející dámou v kostýmu barvy svěže zeleného hrášku.

Heleďme se, tak baba už taky jede!

Mno, dohlédnu již na dno hrníčku a řidič nikde. Objednávám další čaj. Po něm ještě jeden. Poté chvíli čelím útokům postaršího seladona, jež si nejspíše myslí, že se svým novým chrupem stal neodolatelným. Naštěstí brzy pochopil.

Znovu jsem osaměla. Abych pravdu řekla, začínám být poněkud nervózní. Objednávám protentokráte kávu.

Na scénu se zase přichomýtl ten nemožný číšník! Je stejně nemožný jako tady ty nemožně oranžové ubrusy se stupidním vzorem rozkvetlých slunečnic.

“Nedala bych si štrúdl! Opravdu děkuji!”

Mrzák. Patrně se vysmívá mé plnoštíhlé postavě. Jsem paní v letech. Mám právo na nějaké to kilo navíc.

Míra mé nervozity překročila i mé vlastní očekávání. Není divu, vracím se domů po tak dlouhé době. Zmateně si v mysli přehrávám vzpomínkový film. Znejistím. Trochu mne tlačí nové lodičky. Z koženého pouzdra se zlatým rámováním vytahuji další cigaretu.

“Byl byste tak laskav?”, poprosím šarmantního pána vedle od stolu, aby mi připálil.

Bubnování prstů o oranžovou pokrývku stolu zesiluje. Něco není v pořádku! Kde jenom může být ten šofér?

Začíná mi být chladno. Odevzdaně zabodávám svůj pohled do kamenného květníku s povadlými pelargóniemi. Potřebovaly by zalít, chudinky.

Vůbec si nevšimla, že se už dávno schovalo slunce, vítr zamotal na obloze mraky do tmavé černé masy a přišla snad poslední letní bouřka.

Déšť promáčel už i její kytičkované pyžamo a pruhovaný župan. Taky v kostkovaných bačkorách jí čvachtavě zní konec léta, když ji sestřička bere pod paží a vede zpátky na pokoj.

“Vždyť byste se nám tady nachladila, paní Mráčková. Pojďte už z toho balkonu. Je chladno a prší. Je dávno po návštěvách. Už nikdo nepřijde. A nebuďte smutná.”

Něžně ji objímá kolem vyzáblých ramen.

“Dám vám jablíčko. Už se nám červenají na zahrádce. Podívejte, jedno jsem přinesla jen pro vás.”

Posadí se k ní na postel, vytahuje jablko z kapsy bílého pláště a usmívá se dojemně svýma velkýma, hnědýma, laskavýma očima. Nikdy jí neřekla, jak moc ji připomíná její matku.

Paní Mráčková bere jablko zmateně do dlaní. Voní z něj přicházející podzim.

Z mokrých vlasů jí po tvářích ještě stéká déšť. Olízne rty. Chutnají slaně.