Svět se zmenšuje

Svět se zmenšuje

Kun usedl ke svému zapnutému počítači. "Hezký večer," pozdravil ho stroj. "I tobě MBI 1000," odpověděl. Ve světě nekonečných integrací se i původní firma IBM přetransformovala na jinou. "Jak se dnes dařilo?" zeptal se Kun. "V pohodě, jen šestnáct útoků hackerů, všechny úspěšně odraženy," konstatovala umělá inteligence, s níž hovořil. "Chceš přečíst čerstvé zprávy?" nabídl mu počítač. "Ano, děkuji," odpověděl. I když zprávy po přečtení už dávno nebyly čerstvé, ale spíše archivní, nikdo na to nedbal. V lidech této doby to spíše vzbuzovalo dojem, že dělají něco pro svou informovanost. "Podle měření institutu vědy v 18. části New Yorku Klegenovy univerzity se opět zmenšil svět. Nyní již komunikujeme rychlostí minimálně 180 lenbitů." Len byla nově zavedena předpona pro číslo 1x10²⁵, což nyní byla standardní rychlost pro většinu velkých serverů na světě. Zrychlením komunikace se svět ještě více zmenšil. "V Kornentgonu," pokračoval počítač, "malé vesnici na Marsu, se objevil nový typ viru Zelk, prozatím ho dovedou všechny antiviry detekovat, ovšem změna …" Kun už zprávy neposlouchal. Přestaly ho zajímat. Počítač si toho samozřejmě všiml. "Co se děje?" zeptal se. "Víš, je zvláštní, že člověk stále poslouchá zprávy o zmenšování světa, ale některé věci jsou stále nekonečně vzdáleny." "Nejvzdálenější je nepřátelská civilizace Hupewenů, a to 1742587 lenmetrů," odpověděl počítač. "Nevíš, o čem hovořím," odvětil zamyšleně. "Oh, promiň, mohu tedy vědět, o čem?" zeptal se. "Víš, jsou lidé, kteří, ač jsou si na dohled, jsou si třeba nekonečně vzdáleni," pronesl. "Pokud by byl unesen Hupeweny a umožnili ti videotelefon, pak je tato myšlenka možná," připustil komputer. "Opět mluvíš z cesty," zavrtěl hlavou Kun. "O čem tedy mluvíš? Mohl bys mluvit bez hádanek, můj algorytmický proces dekódování nebyl aktualizován," požádal ho počítač. Chvíli váhal. "Stále myslím na Akner," svěřil se. "Kdo je to?" zahájil stroj prohledávání adresáře kontaktů. "Je to přece má kolegyně v práci," poučil ho Kun. "Pak není problém," namítl "sejdete se opět zítra v kanceláři a to co jí chceš říci se dozví." "To není jen tak jednoduché," poučoval ho. "Proč?" "Není to jen obyčejná věc. Dokonce ani nevím, co jí chci povědět. Je tak chytrá a hezká a …" vyjmenovával. "Neměl bych kontaktovat lékařskou službu?" zeptal se počítač. "Mohou tu být během 0,25ms." "Ne, opravdu je mi dobře!" "Tak proč tak blábolíš?" ptal se ten shluk tranzistorů. "Já, nevím, není to nemoc, cítím, že to přejde, ale nedovedu to vyjádřit," bezmocně plácal. "Můžeme se pokusit propojit tvou hlavu s kabelem a poslat výsledky do Dequbaru, kde ses narodil. Tam porovnají tvé rodící procesy a mohou snadno odhalit chybu," nabízel počítač. "Ne, díky, možná to přejde," namlouval si Kun. "Fajn, budeš si přát sledovat televizi?" zeptal se. "Jen jestli je nějaký zajímavý film," přemýšlel. "Zadej kritéria hledání," vyzval ho. "Dobrá, takže napínavé, až horor v 16,7 milionech barvách a vysoké kvalitě," nadiktoval Kun. "Jak si přeješ, našel jsem něco na 85. kanále, má to stupeň 8 z deseti, chceš to vidět?" zeptal se počítač. Přikývl. "Ještě večeři, dal bych si jahody," poručil si a hned se mu pod ruku dostala modrá tabletka výživné hmoty s jahodovou příchutí. Kun se pohroužil do sledování a mlčel. Ve skutečnosti však přemýšlel o něčem úplně jiném. Počítač si všiml, že se nevěnuje filmu, ale svým myšlenkám. "Ruší tě film v přemýšlení?" zeptal se po půl hodině sledování. Odpovědi se nedočkal. Přidal tedy na hlasitosti a otázku zopakoval. "Cože? Ne, neruší, je velmi zajímavý," zalhal tázaný. "Před 17 vteřinami došlo k ohavné smrti stovky lidí a ty jsi ani nemrkl. Nevěřím, že sleduješ film," řekl počítač. "Vlastně máš pravdu," přiznal se člověk. "Stále na ni myslím." "Mám promítnout její digitální portrét?" zeptal se. "Ne, to by nebylo ono. Odpoj televizi, nemohu se soustředit." "Pak bys možná měl nazítří zůstat doma a nechodit do práce," navrhl. "Půjdu, alespoň uvidím Akner." "Je nějaký způsob, jak bys mi popsal, co se děje v tvé hlavě? Mám o tebe starosti," řekl vážně počítač. "Ne, skutečně mi nic není, já prostě … co se to se mnou najednou stalo?" divil se. "Možná by bylo lepší odeslat tvé výsledky do Dequbaru, aby zjistili co s tebou je. Opravdu mi děláš starosti," nepřestával komputer. "Tak dobře," rezignoval Kun a naklonil se pro kabel.

"Hezké ráno Kune, je ti již lépe?" probudil počítač svého majitele. "Myslím, že ano," odpověděl. "V noci přišly výsledky testů, nechtěl jsem tě budit dřív, chtěl jsem tě nechat odpočinout. Napsal analytikům do Dequbaru, aby se tvému případu důkladně věnovali," informoval ho počítač. "A?" zvedl se Kun. "Nic nenašli, prý jsi zcela zdráv. Myslím, že kdyby tě viděli včera, mluvili by jinak," odpověděl. "Odkdy ty myslíš?" zavtipkoval, zatímco se rozmýšlel co bude snídat. "Od roku 2006," odpověděl mu opět strojově. Kun měl již několikrát pocit, že počítače nejsou zas až tak dobrými přáteli lidem, jak se o nich všude říká. Problém byl v tom, že vysvětlit počítači své pocity takřka nešlo. Stejně jako to cítil v případě Akner. Zamyšlen nasedl do cestovního vozu, který ho v jediném okamžiku přepravil na místo jeho pracoviště, které bylo na míle vzdáleno jeho bydlišti. Akner již byla v kanceláři, když procházel. A jak míjel její dveře, znovu ho skličovalo něco, co nedovedl popsat. Nedovedl, protože to nikdy nezažil, ani neviděl, ani nečetl na centrální síti. Jeho dnešní práce spočívala v dohledu nad přesunem bankovních účtů z 16.části Paříže do části osmé. Běžná operace, která rozhodně patřila mezi ty jednoduší. Několik minut dohlížel na přenos, schválně zpomalený tak, aby jej člověk stíhal sledovat, ale pak to vzdal. Jednak se mu ani pořádně nevěnoval a jednak bylo vysoce nepravděpodobné, že by se mohla vytvořit chyba. Navíc, když svět byl tak malý. Akner se náhle objevila v jeho kanceláři s několika EDVD disky. "Šéf chce kopie těchto disků, třikrát," oznámila mu. "Jak ses měla?" zeptal se Kun, aniž by věděl, co říká. "Dobře, sledovala jsem 71. kanál. A ty?" zeptala se na oplátku. "Přemýšlel jsem," odpověděl. "Co kdybys mě dnes navštívila? Myslím osobně, fyzicky, ne přes videotelefon," navrhl. Anker se zarazila. Nevěděla co to znamená, nikdy před tím, se lidé nenavštěvovali osobně, ale neshledala na tom nic zvláštního. Přikývla a vypotácela se z kanceláře. Kun se spojil se svým domovským počítačem. "Dnes přííjde Anker, objednej něco dobrého." "Spojil jsem se s jejím počítačem," oznámil Kunův elektronický přítel. "Prý měla včera podobné příznaky, jako ty, ale na jejím rodišti rovněž nic nezjistili." Kun se zaradoval, a zase nevěděl proč, snad z toho, že včera dělali to samé, nebo, něco jiného. Nedokázal odpovědět sám sobě, natož kupě inteligentních tranzistorů.

Pozdě večer pak už spolu Kun a Akner sledovali u něj doma 13. kanál a dokument o tvorech, kteří kdysi obývali jejich planetu. Oběma se líbili tvorové i způsob jejich popisu. Určitě největší radost měli z blízkosti jeden druhého. Když pak hodně dlouho po půlnoci Akner odjela, řekl Kun počítači: "Některým se svět zmenšuje pořád, ale mě se zmenšil teprve teď, a určitě už nikdy nemůže být menší."