Představy

Obraz, do kterého se vpila měl jen jednu postel, pár skříní, okno a přesýpací hodiny. Ocitla se tam ani nevěděla jak. Prostě tam byla. Automaticky si sedla na postel s červenou dekou. Rozhlížela se kolem sebe.

Ticho. Světlo. Písek.

Přemýšlela proč si na ten obraz nepamatuje. Snažila se rozpoznat těch pár věcí co tam bylo. Nic.

Ticho. Světlo. Písek.

Stočila se do rohu a koukla na svoje zápěstí.

Měla skutečně strach. Dívala se do tváří těch zoufalců, kteří chtěli její postel.

Chyba. Věděla, že stačí jediná myšlenka, aby…

Stála uprostřed toho davu a chytala se za srdce. Nechtěla, aby jí ho někdo rozmačkal.

Hledala svoji postel. Jenže jediné co viděla, byly hlavy. Zavřela oči a znovu je otevřela. Tentokrát ležela na zemi. Prázdno. Jen vedle ní ležel Ježíš a hlavu měl odvrácenou. Mrkal, z toho usoudila, že žije. Neřekl nic. Ingrid ležela a dotýkala se červené deky. “Člověk by nikdy neměl být sám,” pomyslela si a otočila se na Ježíše. V sekundě mu kulka prolítla mozkem a roztříštila přesýpací hodiny. Všechno zmizelo. Tma.

Probudila se na Měsíci. Ležela v kráteru a vzpomněla si přitom na Ježíše. Chtělo se jí plakat, ale věděla, že by její slzy odlétly kamsi do vesmíru, kde by utvořili nehybné vodopády a ty by pak přitahovaly lidi. Každý chce přece žít na místě, kde se nic neděje. Nebo ne?!

“Ahoj Ingrid…” řekl a posadil se. “Ehm..”

Probudila se na své milované dece. Na zemi seděl ten, kdo ji držel za ruku. Pamatoval si, že se jí pokoušel zachránit, ale místo toho se ho pokusila zabít. Přesto její ruku nepustil.

“Jakub”

“Jakub” opakovala. “My se známe?”

“Ne…vlastně jo, potkali sme se v kráteru..” Sakra proč si nepamatuje, že jsem jí chtěl pomoct? “Chci ti …”

Pustila jeho ruku a začala se dívat do stropu. Ten se okamžitě změnil v oblohu se třemi Slunci.

“Já…já to nechápu? Proč?”

“Protože mi na tobě záleží.”

“Pojď, chci se dotýkat Slunce”

Vstoupili na území věčného světla. Chytla ho za ruku, i když jí to dělalo značné problémy. Jenže teď ho prostě potřebovala mít u sebe. Ale co když…co když potřebuje pomoc on?? Napadlo jí to už před tím, ale její povaha věčně zahleděná do svých problémů zapomněla, že je tady taky někdo jiný. Dívala se do země, vlastně spíš do Slunce a uvědomila si, jak moc je sobecká. Pak se podívala na Jakuba. Na čele mu běželo: “Jak ti můžu pomoct?” Odpověděla, i když se na nic neptal. “Nevím”

Z jejího svědomí se náhle, tak jak docházelo ke slunečním erupcím, začala tvořit zeď. Neměla barvu ani tvar. Něco jí však říkalo, že to byla zeď. Jakub byl na druhé straně a ona tady!?

“Nikdy nemůžeme být napořád spolu!!” Křičela ze všech sil. Ale to co se jí vydralo z úst nepřipomínalo slova. Hledala skulinu ve zdi, hledala cokoli…a opravdu NĚCO našla. Nůž

Hned si vzpomněla cos ním prováděla a to ji trochu uklidnilo. Přestala hledat tu blbou díru a kašlala na to, jestli se z jejích slz stane vodopád. Za tu zeď se prostě nedostane. On ani ona.

Jenže se to podařilo. S tím samozřejmě nepočítala. Doufala v to, jenže síla zvyku ve věci, které se nikdy nepodařily, byly tak velké, že když přišel, nepoznala ho.

Odehnala člověka, který chtěl mít rád krátery i jí samotnou.

A tak potom, co se ani nerozloučili, seděla u zdi další hodiny, ve vesmíru se udělalo tolik vodopádů, že se z nich staly mlhoviny. Někdy seděla, někdy ležela. Slunce začalo pomalu dohasínat. To ona jej uhasila. Naštěstí tu však byly ještě Slunce dvě, takže Země nepřestala fungovat.

Zavřela oči.

Hlavu měla v hlíně. Dusila jí tíha vlastních myšlenek.

“Sakra, nechtěla sem bejt v květináči!”

Pokoušela se zvednout hlavu, ale ta byla pořád zabořená. Dokonce se zdálo, že se propadá hloub a hloub. Nakonec tam zmizela celá. Hlína jí pohltila.

Zdálo se, že spala. Jenže tady “kdesi” nebylo možné rozpoznat co je sen, co skutečnost, nebo jestli existovala nějaká iluze. Procházela se po bílém kapesníku a už se ani neměla sílu divit, proč není špinavá. Myslela na Jakuba, na to co udělala špatně. Jediné co si však uvědomila bylo to, že asi nemá šanci něco změnit…

Na oči se jí snesly slova. Točila se jí hlava a zase se probudila v obraze.

Schovala se pod peřinu, protože se po pokoji míhaly stíny. Všechno bylo tak zrychlené a ona? Byla tak zpomalená, že si uvědomovala tíhu vzduchu, který jí dopadal na rty.

V rohu se ukázal pavouk a začal spřádat svou pavučinu. Věděla, že nemají moc času. Zatímco pavouk vypouštěl bílou látku a Jakub zpomaloval, roh přestal existovat. Pavouk se každým svým pohybem zvětšoval. Když se Jakub zastavil a nevěřícně se na ní podíval, byl v její velikosti.

Nebyla si jistá, jestli ho taky vidí. Chtěla se ho na to zeptat, ale nestihla to. Jen co ho zbystřil začal se neuvěřitelně klepat. Ale dostat ho z místnosti, která teď vypadala jako spleť tisíci klubek bílých nití nebylo možné. Ingrid mu nebyla schopná pomoct. Dveře už beztak nebyly vidět.

Přemlouvala ho ať zavře oči, (v tomhle světě přece stačí myslet na to, že to tak být nemusí). Ingrid si mezi tou bezmocí pomyslela, že od ní to tak sedí.

Tahala ho za ruku, ale neudělal ani krok. Pavouk se přibližoval a už je přerostl. I přesto, že se Ingrid s existencí tohoto druhu pavouků smířila (nespíš je neprokoukla tak jako Jakub, taky si ještě asi ani neuvědomila, že je daleko zkušenější než ona) začala mít nepříjemný pocit.

Teď už nebylo možné zmizet. Zavírat oči nemělo cenu, nemohla ho tam nechat.

Už ani nekřičela, podívala se na Jakuba, který koukal do prázdna. Cítila se tak bezmocná, když měl takový strach. Měla pocit, že za to částečně může ona. Kdyby ji radši nikdy nepotkal.

Zatímco se odporný pavouk snažil, podívala se Ingrid s otazníkem v očích na Jakuba a zaznamenala změnu. V jeho očích teď byla jakási naděje. Jakoby něco tušily.

Zadívala se na zem. Bylo jí smutno z toho, že ona za tu dobu co tu byla s ním nedokázala to, co tenhle nový příchozí za sekundu. Nicméně jí zajímalo, co je “to” zač. Vypadal jako člověk, ale tak neurčitý obličej ještě neviděla. Vypadal trochu zženštěle, trochu mužně. Možná snad podle oblečení..? Ano, byl to kouzelník!

Ingrid si přála, aby už konečně něco udělal. Podívala se mu do očí temně rudé barvy a řekla: “Víte, my nemáme moc času…ehm…chápete co se tady děje??! Potřebovali bychom vaší pomoc..” Věděla, že to s tím něčím ani nehlo, a protože pavouk pokračoval v odpočítávaní jejich stále kratšího času, začala být značně nervózní. Začala křičet: “Sakra si snad slepej?” Jakub jakoby se probral. “Udělej cokoli, COKOLI jen mě odsud dostaň” To něco stále nevnímalo, dokonce si začalo zpívat text:

V oku ztratíš se hned

Už nikdy neprohlédneš svět

Vzduchem zítřka proletět

Pavouk motal a motal a Ingrid s Jakubem se díky tomu ocitli zády k sobě. Jeho ruku ale stále držela.

V tu chvíli vytáhl papír a podíval se na Jakuba. “Když tohle podepíšeš, všechno bude jiné. Staneš se silnějším a s pavoukem se už nikdy nesetkáš.

Ingrid přestala dýchat. Když se nadechla ležela ve své posteli přikrytá červenou dekou a Jakub s proužkem měsíčního svitu na čele spal na zemi. S jejím nádechem se však probudil. Nesmál se, neplakal, tvářil se neurčitě. Ingrid nevěděla co se to s ním stalo.

“Podepsal sem to.” Řekl, aniž by se otočil.

“Co?!”

“Ten papír od ní?”

“Taky byl.”

“Aha…”

“Jak se cítíš?” Zeptala se.

“Skvěle! Je mi dobře, když na mě takhle ten měsíc svítí.

“Cože?!”

“Nic nechápeš?!”

“Ne, asi ne…

Ingrid moc dobře věděla co s ním ten Měsíc dělá. Vůbec se jí to nelíbilo, ale časem pochopila, že ON to potřebuje. Možná až se ten Měsíc jednou schová, přestane brát Jakubovy všechny pocity. Možná to bude znamenat i to, že závěs, který je teď ještě roztažený bude moci zatáhnout…

Možná a snad…