Je tu s náma a my s ní. Někdy ji cítíme, a občas si jí ani nevážíme. Většinou do té doby než se ztratí, pak si teprve uvědomíme, jak ji potřebujeme.

Sami ji hledáme, kde by mohla být, kde se nám ukrývá? Každý rok, každé osamělé Vánoce nám připomínají, že jsme ji ještě nenalezli. Nebo jen na ni čekáme, říkáme si „však se někde objeví“ a pak zničehonic, když jdeme po ulici, když se díváme na modré nebe, na zelenou trávu a zlaté slunce, když se zadíváme kamkoli a vlastně vidíme jen ty stejné krásné zářivé oči, pak si teprve uvědomíme, že je tady. Nemůžeme tomu zpočátku uvěřit, říkáme si, že se nám to jenom zdá, ale ne – je to tak – je tady – vytrhla nás z každodenního života a vtáhla daleko do vesmíru, do prostoru. Vůbec si neuvědomujeme, jestli ještě stojíme na zemi, anebo létáme v oblacích. Cítíme se skvěle a někdy nestačíme kontrolovat směr našeho života. Otevírají se v nás další a další „schránky“ o kterých jsem vůbec nevěděli a které nás docela překvapují. Myslíme na ni, vše děláme jen pro ni, pro ten slastný pocit, který v nás neustále roste, nepolevuje a my si jen nepatrně uvědomujeme, že nás vlastně ovládá. Úplně nás pohltí, zatemní naše myšlení, a tak se z nás stávají jen loutky...

Onou čarodějkou LÁSKA je.

Vše je najednou veselejší a barevnější, když do nás pronikne. Mračna citů začnou pomalu bouřit a v naší mysli, v našem srdci a především v naší duši se rozlévá štěstí.

A až se tato velká vlna přes nás přenese a my tak trošku procitnem, zjistíme, že to není jen ta bláznivá zamilovanost, ale že to co děláme dává smysl, že nás to naplňuje a že .....

prostě ŽIJEME.