Non-violence Internet

Prolog:

 „ Hmm..“ Mumlá Surita a srká při tom brčkem Pepsi. „ Fuj!“ Vyprskne vzápětí slova i s tekutinou pod stůl, na podlahu. Naproti za stolem, přímo pod nápisem „ Nonviolence Internet“ trůní mužík v brýlích, dlouhých vlasech a hippie oblečku. Pohoršeně pozoruje vyplivnuté zbytky tmavého nápoje pod stolem. „ Pořád ti říkám, že v tropech se pije čaj. Vychlazená Pepsi z reklamy si ve čtyřiceti stupních fakt nemůže uchovat svou ledově orosenou image.“ „ Hmm...“ Mumlá znovu Surita a kroutí si na prst pramínek vlasů. „ Já nevím, Kirku...,“ polemizuje zatímco pouští vlas, který se vlhkem zformoval v laškovný prstýnek. „ Neměl se do toho plést. Myslím fyzicky. Bože humanitární pracovník má řešit věci ústy a ne kopanci do zadku.“ Kirk neodpovídá, srká z hrnečku horký čaj a vychutnává jeho osvěžující chuť. „ Lahodné.“ Rozvalí se ostentativně v křesle. „ Hmm,“ zamumlá Surita o pár oktáv níž než obvykle, neboť právě dospěla k názoru, že ředitel Kirk ji neskutečně sere a bude nesmírně těžké dodržet heslo organizace a tvářit se nonviolentně. Mimoděk ji na tvář uklouzne pár myšlenek a zašklebí se, což neunikne Kirkově pozornosti. „ Víš co darling?“ Dodá svému hlasu tu nejvyšší míru přezíravosti, jakou si ještě správný hippie může v jeho očích dovolit. „ Tak se do toho taky laskavě nepleť tou svou...promiň, chtěl jsem říct ústy.“ Dodá nepřesvědčivě. „ Prostě se seber a dělej co ti říkám...“ Pozoruje Suritinu opálenou nohu pod stolem, která ho už delší dobu neuvěřitelně přitahuje, což ho štve a tak nasadí ještě nepříjemněji povýšený tón. „ Zjisti vše o možnosti propuštění Marka. Rozdej dolary. Také konzervy. A vrať se.“ Seká rychle po sobě. Suritu to příjemně pobaví a toporně zdvihne pravou ruku. „ Rozkaz, herr kommandant.“ To nebylo vtipné!“ Urazí se hippie ředitel Kirk a vstane od stolu, aby ho stále nerozptylovala noha. „ Já se tě neptám na tvůj názor, Surito. Já ti tvůj názor prostě oznamuju. Mark toho vojáka kopat neměl, ale kopl ho. A ty jsi tady pro lidi.“ „ Právě, že jsem tady pro Lidi.“ Neodpustí si Surita zdůraznit poslední slovo. „ Tak vidíš.“ Nevšimne si Kirk ironie a obdaří Sumitu pohledem na své zuby, takže ta se rychle zvedne a raději odchází. „ Stejně je ten Mark pitomec.“ Otočí se vítězoslavně už ve dveřích a usrkne horkou pepsi.
 1.
 „ Stejně je ten Mark pitomec. Se tady tahám s báglem a mohla jsem pomáhat úplně jinde.“ Mudruje, zatímco kráčí přes pole kdesi v centrální Kambodži. Snaží se vyhnout.... Shit!“ Uklouzne ji, když znovu šlápne do toho, čemu se snažila vyhnout, totiž všudypřítomným výkalům, kterými se v Asii běžně hnojí pole. Zastaví se, aby si otřela botu...ale když se ohne, přepadne ji těžký batoh přes hlavu a odporoučí Suritu přímo do hnojiva. „ Krucinál...Krucinál...“ „ Bůůůů.“ Skočí jí do řeči párek vodních buvolů. Surita se pousměje a rozhlédne po kraji. Od řeky táhne příjemný vlhký vítr, za polem šustí listy banánovníky, na obzoru se rýsuje bambusový háj. Surita se protáhne a naslouchá pronikavému bzučení cikád. V tom si všimne osamělé chatrče pár mil před Khan Phrangem, kam měla dnes původně dorazit, aby se informovala na... „ Kašlu na Marka. Aspoň dnes. Už nemůžu.“ Přesvědčuje sama sebe, aby se nestala otrokem své silné vůle, jak ji na přednáškách v Čechách učil docent Tretera. Vidina chatrče je přece jen lákavější, než vzdálený Khan Phrang a batoh, který si mezitím znovu nasadila, tíží. Vyždímá cípy svého propoceného bílého trička s nápisem „ Nonviolence Internet“ a vydá se přes pole k chatrči. Když dojde blíže, zjišťuje, že před chatrčí sedí na rohoži babička v roztrhaném sarongu a plete košík. „  Pěkný košík. Teda bude to pěkný košík.“ Navazuje hovor, když dorazí k chatrči. Babička nepřestává v práci, jen zdvihne oči. Surita se trošku zarazí, neboť si všimne slz. „ Hezký večer.“ Usmějí se přes slzy babiččiny oči v duchu přísloví „ host do domu, bůh do domu.“ Sumita stále stojí s těžkým báglem a prohýbá se, v úmyslu dojmout babiččinu buddhistickou duši, což se jí skutečně podaří. „ Jdeš do Khan Phrangu ? Je to ještě daleko, zůstaň tady jestli chceš.“ Usměje se babička, odloží košík a vstane. „ Pojď...“ Vyzve Suritu, která ji s povděkem následuje do přítmí chatrče. Když si její oči přivyknou šeru, obhlédne prostor. Zjišťuje, že vevnitř je...nic. Nic, které je tak příznačné pro chudobu a těžko se popisuje. Ale přeci jen nachází něco, pro co má mozek objektivní pojmy. Totiž dva hrnce, vědro vody, vyvýšenou hliněnou podestu, na ní rohož, na rohoži holčičku a nad holčičkou děravou moskytiéru. Surita nasucho polyká. Holčička se pohne a zamručí slabým hláskem. „ Malárie. A možná hlad.“ Přešourá se babička k lůžku a pohladí holčičku, ta spokojeně zavrní. Pak přejde k vědru a do otlučeného hrnce nabere kalnou vodu. Staví ho před Suritu. Ta zatím hledá cosi v báglu a po chvíli podává babičce svá antimalarika. „ Pro malou. Mám i sušené rybičky, kdyby...“ „ Odpočiň si.“ Přerušuje ji babička. Znovu má v očích slzy. Odkudsi vytáhne rohož a rozprostře ji na zem před Suritu. Pak se tiše vyšourá z chalupy. Surita rychle pouští do hrnce tabletku na dezinfekci vody, nechce ať si toho stařenka všimne. Když vyšumí, lačně pije a pak se rozvalí na rohož s úmyslem jen si na chvíli natáhnout unavené klouby.
 Probudí ji až šváb, který ji sletěl do tváře odkudsi ze tmy. „ Zvláštní, tihle létající švábi. V Evropě pokud vím nelétají. V Evropě létají jen Rusové.“ Říká si pro sebe zatímco se orientuje ve tmě. Cikády, v noci intenzivnější, vrčí jako o život a holčička v posteli sténá. Surita rychle popadne hrnec s vodou, odhrne moskytiéru a dává holčičce napít. Chvíli ji hladí po zpocených vlasech než upadne do snů. Pak hledá babičku, ale nikde ji nevidí. Nahmatá dveře a vychází před chatrč. Babička sedí na rohoži stále ve stejné póze jako odpoledne, ale už neplete. Před ní stojí v hlíně zapíchnutá vonná tyčinka, kolem jejíhož světla krouží roj moskytů. Babička má zavřené oči a zpívá mantry. Surita si při pohledu na zlotřilé moskyty mimoděk zabalí hlavu do šátku. Babička jako by ji nevnímala a tak se nenápadně a potichu usadí na rohož vedle ní a zapálí si cigaretu. Moskyti ucítí neznámý smrad, na tyčinku už totiž dávno přivykli a znechuceně uletí. Babička stále zpívá. Surita mlčky sedí a vychutnává si noční hluk kambodžského venkova a krásné, zářivé hvězdy, které se zdají tak blízko, že vyslyší každičké babiččino přání. V tom se zarazí. Zpod zavřených babiččiných víček skane slza. Hlas se trochu zatřese, ale zpěv pokračuje, jako by si babička slzy ani nevšimla. Surita mlčí. Típne cigaretu, za chatrčí vykoná potřebu, pohladí holčičku po zpoceném čele. Ještě dlouho s otevřenýma očima hledí do tmy a poslouchá monotónní zpěv a monotónní cikády.
 Druhý den časně ráno vychází Surita, částečně svěží, před chatrč. Babička už je zase na svém místě. „ Dobré ráno.“ Pozdraví se navzájem. „ Musím do vesnice. Ještě přijdu.“ Vysvětluje Surita. Babička přikývne a pouští se do dalšího košíku. Občas se zadívá nepřítomně do dálky, jako by čekala....Surita se vydává na cestu. Bohužel vede zase přes pole, tudíž opět přes hnojivo, což Suritu náležitě deprimuje. Opatrně našlapuje.
 Opatrně našlapuje, byť na botách je vidět, že marně, i když se pozdě odpoledne vrací zpátky, s náručí plnou zeleniny, rýže a ryb z tržiště. Hlavou jí víří nejnovější, nepříliš pozitivní zprávy o Markově existenci ve vězení. „ Stejně je to jeho vina.“ Uklouzne jí z pusy a sbírá ze země spadlé mango. Už zdáli vidí, že babička stále sedí na rohoži, v rukou drží cosi červeného. Zblízka zjišťuje, že spravuje roztrhaný sarong. „ Proč se pořád nehýbe. Co tam proboha vyhlíží?“ Ptá se už trochu udiveně sama sebe a pozoruje místo, kam babička chvílemi hledí. Vidí jen bambusový háj, pole a banánovníky. Babička si všimne Suritina nákupu. „ Nebesa ti to oplatí.“ Usměje se a znovu se zahledí do háje. Surita vevnitř nakrájí zeleninu a vyndá z pytlíku rýžové koláčky. Chvíli krmí holčičku, ale ta  sní  sotva pár soust. Zdá se, že je jí trochu lépe. Surita poletuje po chatrči jako motýlek. Když vyletí i s jídlem před chatrč, babička má znova uslzené oči. Bere ze Suritiných rukou jídlo, část odebere a položí na zem před pseudosvatyni s vonnou tyčinkou. Pak se hltavě pustí do rýžových koláčků. Surita po obědě posbírá tu trochu nádobí do sarongu a po cestičce odběhne k řece. Trochu opatrně se vyhýbá buvolům, kteří vypadají, že z ní mají legraci a schválně chodí pořád za ní. Když domyje nádobí, sedá si na zem a kouří cigaretu, přitom si polívá rozpálenou hlavu studenou vodou plnou amébů, což je jí ale v tom horku úplně jedno.
 Celé odpoledne se toulá po kraji, prochází se bambusovým hájem, opájí se krásou motýlů a nadává hlučným cikádám. Vrací se až za tmy. Krajinu ozařuje úplněk, babička sedí kde jinde než na rohoži, vonná tyčinka hoří před obětinou rýžových koláčků a kousky pórku. Surita mlčky, aby nerušila, vytáhne cigaretu a sedá si za babičkou jako předchozího večera. V tom babička přeruší zpěv a otevře oči, přece jen dívku vnímá. „ Nebesa ti to odplatí.“ A upře na Suritu uslzené oči. „ Už je to půl roku, co jsem jim napsala. Pořád nic.“ Surita nechápe. „ Komu?“ „ Čekám od nich peníze. Nebo dopis, víš? Napsala jsem úřadům.“ „ Jaký dopis. Proč?“ Neví Surita stále, o čem babička hovoří. „ Před šesti měsíci....Syn šel na pole. Sázet. Šlápl na minu. Zůstala jsem sama s vnučkou, a už nemůžu pracovat na poli. Jsem už stará. O mně nejde, brzo umřu, ale ona má hlad.“ Kývne hlavou směrem k chatrči. Suritě se zatočí hlava. Není s to vydržet babiččin zoufalý pohled. „ Nemůžu ji ani provdat. Nemá ještě patnáct. A tak jsem jim napsala, ať nám pomůžou. Nebesa už nestačí.“ „ Oni přijdou. Uvidíte.“ Snaží se Surita o přesvědčivý tón. Je jí trapně, neví co dělat. Rozčileně potahuje z cigarety. Babička se přes slzy usměje. „ Budu se modlit.“ Zavře oči a opět se pouští do zpěvu manter. Surita mlčky dokuřuje, třese se jí ruka. Nevybuchlá mina. Na ty měla myslet, když šla přes pole, a ne na hnojivo. Úplně na to zapomněla. Mlčky típne cigaretu a odchází do chatrče. Ještě dlouho stojí u holčiččiny rohože a hladí ji po vlasech. V očích se jí kutálejí slzy. „ Děvčátko. Proč ses sakra narodilo zrovna tady.“
 Ráno ji probouzí holčiččin smích. „ Podívej!“ Napřahuje se dívenka na rohoži a pozoruje dva mravence válčící o zrníčko rýže. Surita radostně vyskočí. Má radost, že je holčičce líp. Podá jí svůj dezinfikovaný hrnec vody. „ Máš chuť na mango?“ Holčička přikývne. Surita rychle nakrájí ovoce, postaví misku před holčičku a spěchá oznámit babičce radostnou novinu. Ta už zase plete na svém místě košík. „ Já vím.“ Obrací se s úsměvem na Suritu. „ Měla se uzdravit. Ale nevím, jestli je to dobře.“ Surita se zarazí, hlavně proto, že ví, jaká hrozná pravda je v ženiných slovech. Sedne si vedle ní na rohož. Náhle se na obzoru objeví několik hnědých teček. Surita zpozorní. Obě s babičkou teď hledí tím směrem. Po pár minutách se z teček vyklubou vojáci v hnědých uniformách. Babička odkládá košík, v očích jí zajiskří veselé ohníčky. „ Vidíte.“ Radostně vydechne Surita. Na tváři se jí zračí klid a ulehčení. S úsměvem pozoruje čisté boty vojáků a raději to ani nekomentuje, aby se nemusela naštvat.
 Vojáci doráží k chatrči, babička vstává a oprašuje si sarong od hlíny. Jejich velitel, nepříjemný skrček, přistoupí rázně k babičce. Surita to nevydrží. „ Peníze?“ Obrátí se nedočkavě na vojáka. Ten přikývne. „ Jo, peníze.“ A opětuje úsměv. Surita s něhou v očích pozoruje šťastnou babičku. „ Tak jste se dočkala.“ Voják vytahuje z náprsní kapsy bílé lejstro. „ 200 dolarů.“ Ukazuje babičce kolonku. Babičce se rozzáří oči. „ To jsem nečekala.“ Štastně hledá  Suritin pohled. Voják stále zarytě stojí na místě, babička váhavě před ním. „ No tak bude to?“ Nevydrží to skrček po chvíli. Babička vytřeští oči. „ Jestli nemáte, jste zatčena a tohle tady..,“ přejede pohledem chatrč, „ zabavujeme.“ Babička je rázem menší o několik centimetrů, poplašeně krčí ramena. Surita je v tu ránu v pozoru a staví se rázně před stařenku. „ Cože?“ Zavrčí na vojáka. Ten ji ignoruje a surově odstrčí stranou. „ Váš syn!“ Deklamuje směrem k babičce. „ Zničil minu. Tím poškodil státní majetek. Pokud nemáte na úhradu, jste zatčena.“ Babička pokorně sklopí hlavu, z očí ji kane jedna slza za druhou. Celá se třese. Skrček ji drapne za rameno a odvádí  pryč. Surita mu zahradí cestu. „ Co šílíte? Co to má sakra znamenat?“ Voják si ji pohrdavě přeměří. „ Není to vaše země. Pleťte se do svojí.“ „ Vevnitř je malá holčička. Vždyť jejího otce ta mina zabila.“ Zkouší zoufalá Surita. „ Naše vláda se postará. Vy se nestarejte.“ Usykne skrček, babička se naposledy prosebně podívá na Suritu a snaží se jí pohledem naznačit, ať neopouští holčičku. Sumita chvíli stojí, naprosto šokována, její hruď s nápisem „ Nonviolence“ se v rychlých intervalech pohybuje jak se snaží popadnout dech. Když se jí to zdaří, tvář se jí zalije krví a rychle, jak jen může, dobíhá ke skrčkovi a vší silou ho nakopne do zadku.
 Epilog.
 „ Hmm...“ Srká Daniel horkou Fantu a tváří se přitom, jako by srkal osolenou citronovou šťávu, ale bez tequilly. Brýlatý hippie ředitel Kirk kroutí hlavou. „ Nechutné, co? Ale vy jste prostě všichni nepoučitelní.“ Naleje z konvičky horký zelený čaj a postaví ho před Kirka. Ten s despektem poděkuje. „ Víš, Kirku...“ Zamyslí se Daniel. „ Neměla se do toho plést. Tyhle problémy se řeší jinak. Já vím, že Kambodža je drsná, ale kopat člena establishmentu...ať se pak nediví.“ Kirk si posune brýle na nose a zahledí se omylem pod stůl na Danielovu chlupatou nohu, pročež mu dojde trpělivost. „ Dane, já s tebou odmítám polemizovat. Chceš tady pracovat?“ Daniel přikývne. „ Tak se zvedni a jeď. Zjisti, jak je to se Sumitou, už jich tam máme pět.“ Daniel posune hrnek čaje stranou a ostentativně se napije Fanty. „ Stejně si za to může. Vždyť máme pomáhat trpícím asiatům, a ne vlastním bláznům.“ Neodpustí si poznámku, ale když vidí Kirkův démonický pohled, raději se zvedne a jde si zabalit bágl. „ Pitomá Surita.“ Mumlá si sám pro sebe ve dveřích.