Rybičky

          Bolí mě nohy. Proč? Protože mám nové střevíce. Jsou drahé a hezké , ale těsné. Konečně jsem doma. S klíčem v ruce si zouvám své nové těsné střevíce. Otevírám dveře , vcházím do bytu, odkládám střevíce a dveře zavírám. Odemykám ložnici a na prsa mi skáče malý pes. Raduje se z nabyté svobody. Můj malý pes, který nikdy nekouše. Vzduch je teplý a těžký, jdu otevřít okno. Ve dveřích do svého pokoje se zarazím. Na okno si už ani nevzpomenu.

        Můj pohled spočívá na dvou malých tělíčkách ležících na zemi, mokrých a lesklých. Moje rybičky. Sehnu se k nim a vezmu je do ruky. Na dlani mi leží dvě malá tělíčka – mokrá, lesklá a studená. Moje mrtvé rybičky. Přemýšlím, co se stalo. Chtěly na vzduch? Možná. Skončily však na souši. Pokládám rybičky na dřevěný stůl. Sedám si na židli, na židli u dřevěného stolu, u stolu ,na němž leží mé rybičky. Zamyšleně sedím a nevnímám okolí. Za okny plují po nebi temné mraky, jak negerské labutě na modré hladině, jak tmavé postavy v tanečních síních. Nic z toho nevnímám. Hodiny visící na zdi zatím pomalu ukrajují z času darovaného mi k životu. Hodiny mých rybiček, ať jsou kdekoli, už stojí.

    Za okny se pomalu stmívá. Nebe je plné hvězd, které však jen mdle lesknou se vedle oslňující kulaté tváře Měsíce v úplňku. Měsíce, který bílým, čistým světlem zalévá můj pokoj, můj stůl a mé rybičky.