Nelítej, zůstaň!

Skloňuješ své utrpení,
v 360° úhlu,
ztrácíš se za každého kuropění
jen koukat se na to,
dává člověku splín, nevidíš snad na to,
že ostatní lítají na měsíc?

Točíš se okolo své osy,
obětuješ svoje poloosy,
poločasy,
polooblečení
i polobotky.

Nadáváš na své já,
s přerušovanejma čárkama a tečkama,
pozvbuzena hlasitýma tleskama.

Vřískám na tebe jako na malé dítě,
probuď se prosím, neusínej,
snad nechceš, aby stál tenhle svět za mříž,
před vlastníma očima, před vlastní touhou,
a tak svlažíím tu tvojí zlobu...
dlouhou...

Zastav se na chvíli,
to zrcadlo pravdivé není.,
zkresluje a zesiluje,
lidi to k zemi zemní.

Píšeš dopisy krátké i dlouhé,
nechápu jejich obsah,
to nejsi ty,
to není to, co bys říkala i psala,
jestli chceš se mě zbavit,
zbav se mě, jen nezapomínej, že
změna osazenstva ještě neznamená
změnu já
ho
svého.

---