Dračice

   „Tak povídejte!“ vybídl s určitou dychtivostí  černě oděný pán ještě poměrně mladého, ale otylého a ustrašeného muže, sedícího naproti němu. Ten, nejdříve  jakoby se ještě více shrbil k zemi, ale potom se mu projasnil zrak, narovnal se a před očima se mu začaly znovu přehrávat uplynulé a neuvěřitelné události…..

   Dračice se postavila na kraj terasy a její řev naplnil prostor okolo domu. Muž zvedl hlavu od práce na zahradě a roztřesený strachem se téměř plížil do stavení. „Co mu zase bude chtít? Co si vymyslí pro svého otroka?“ Tyto a další otázky mu vrtaly hlavou.

   Již čtrnáct dnů je zajatcem toho netvora. Před pouhými dvěma týdny přilétla ta saň, jako děsivý uragán, do jeho domu a opanovala jej. On se stal jejím otrokem, nickou a takřka hříčkou v jejích spárech. A to ve vlastním domě! V milovaném stavení, které z velké části budoval vlastníma rukama, aby jednou do něho přivedl svoji vyvolenou, pobíhala tu hromada roztomilých dětí a místnostmi zněl smích. Místo toho……

    Jedovatý dech proniká do všech koutů domu a namísto smíchu manželky a jásotu dětí, ozývá se jen zuřivý řev toho netvora.

    Muž se ohlédl zpět do zahrady. Slunce prosvítalo skrze barevné podzimní listí na ovocných stromech, zlatilo večerní rosu na okrajích květů chryzantém a zahrada se zdála být tím nejklidnějším a téměř idylickým místem v tomto koutě světa.

    Všechno se v něm vzepřelo. Přece nenechá tu saň, aby mu zničila jeho sny! Ne, nedopustí, aby ovládla jeho, ani tento ráj, který tak dlouho budoval!

     S odhodláním začal stoupat po dřevěném schodišti, které vedlo do druhého obytného patra domu a pak na terasu, kterou  okupovala ta dračice, jejíž panovačný řev ho právě přivolal. Jak se však blížil k netvorovi, odhodlání ho začalo opouštět.

     „Co mám dělat? Co si počnu?“ proletěly mu hlavou otázky.

S obvyklým nahrbeným postojem vešel na terasu a stanul před svojí tyrankou. Zadíval se do krutých zelených očí obludy a čekal, jaký úkol pro něho opět vymyslí.

     „Mám hlad!“ uslyšel hluboký hlas, vycházející z té nenáviděné tlamy. „To nevíš, jak se chovat k hostu? Možná, až se vrátí tvoje žena ze služební cesty, bude to tu fungovat lépe. Ty se nedovedeš postarat vůbec o nic,“ dodala saň ironicky. Máchla tlapou, jakoby ho milostivě propouštěla.

    V tom otylém tělíčku a ponižované duši se vzedmula nečekaná vlna odporu a síly. S pronikavým jekotem se vrhl vpřed, natažené paže narazily do obrovitého těla dračice a její tělo se přehouplo přes zábradlí. Než dopadlo na betonovou cestu o dvě patra níž, roztáhlo údy, jako by chtělo vzlétnout. Marně.

                                     =======================================

       „Takže k usmrcení vaší tchýně došlo v afektu?“ zeptal se muž v taláru obžalovaného.

Než ten otevřel ústa k odpovědi, prolétla mu ještě hlavou myšlenka: „Ne všechny dračice umějí létat……..“