Růže

Růže má kouzlo,

jenž poupěti chybí.

Roste do krásy,

se zemí kořeny však pevně spjatá.

Staví se světu na odiv, neboť už ví, že se mu líbí.

To kouzlo přetrhne, kdo s utržením chvátá.

Proto hned netrhejte růži krásnou !

Nejdřív jen z posvátné vzdálenosti

na ni popatřete.

Vždyť bude tu růst i ráno, až hvězdy zhasnou.

Toužit je často víc, než mít,

ač člověka to někdy plete.

Hlaďte ji svého srdce něhou,

vždyť máte cit !

Květ jejích úst ať stále šťastně kvete.

Pak nastane čas,

kdy sama bude chtít,

ať si svou růži také utrhnete.

Dotkněte se i trnů,

ať víte, že svatá není,

Pak ve váze vodu sami měnit chcete.

Ten zážitek váš pohled na ni trochu změní.

Však netřeba se tolik bát,

zda jednou neodkvete.

A až i přes Vaši milou snahu,

to se může stát,

ze spanilé růže stane se suchá větvička,

jak to bývá,

vy budete i tu větvičku stále milovat.

Už pro tu vzpomínku, co v sobě skrývá...

Už pro ten čas, kdy její stonek

se hrdě pnul v těch místech...

A pro tu kapku krve,

kterou ostrý trn vám rozlil v dlani...

Pro ty třpytivé krůpěje rosy,

které stékaly po jejích listech...

Vždyť sami to víte,

jak vzpomínat budete na ni.