Pagátka o Slovech Slavných

Kdosi slavný kdys napsal: „Lepší je milovat a svou lásku ztratit, než nikdy nepoznat lásku.“ Možná v té době byly poměry jiné, možná byl onen muž přesvědčen o své pravdě a možná to byla jen milosrdná lež jiným. Kdo může vědět pohnůtky starého muže, který usedne na návětrnou stranu skal, jen aby zde meditoval nad svým životem a učil ostatní ze svých chyb. Bohužel, někdy i staří muži zklamou, jejich rady zhloupnou a jejich tvář zavěje čas. Vždy může přistoupit někdo jiný, možná mladší, možná starší a říci: „Není tomu tak.“ Přicházím a z mých úst vychází onen zlověstný tón. „Není tomu tak, pánové.“ Vaše úvaha je špatná. Přicházím se samotného lůna časů, abych vám řekl pravdu. Láska bolí více, než si dokážete připustit. Vaše tváře mohou být ošlehané větrem, vaše paže sedřené prací, ale vaše duše může mít tisících podob.

            Tisíce let jsem nemiloval. Byl jsem chladný jako kámen. Poznal jsem mnohá vítězství, utrpěl spousty porážek, tělo strádalo abych v jinou dobu překypoval blahobytem, poznal jsem hlad, žízeň, přebytek, slunce i noc, poznal jsem dobro i zlo, chaos i pořádek, právo a nespravedlnost, prožil jsem dny síly, dny slabostí. Poznal jsem snad vše. Byl jsem pánem, abych mohl být sluhou. Byl jsem vojákem, abych mohl být knězem. Byl jsem katem, abych mohl být otrokem. Celý život jsem procházel s radostí v srdci. Neměl jsem pražádné vyhlídky a přesto jsem šel. Neměl jsem co do úst, přesto jsem se dokázal usmívat. Nezlomný, pevný. Prožil jsem vaše doby. Nadšený vaší antikou, bojující ve většině devastujících válek, zahleděný do obrazů, zmatený z poezie. Procházel jsem a hledal své místo v čase.

            A poté, vše se zlomilo. Zamiloval jsem se do jedné dívky. Věděl jsem že na ní není nic zvláštního, nijak překrásná, dokonce s rozdílnou morálkou. Nevím proč, mozek se odmítl vyjádřit a nedokázal srdci odepřít to co chtělo. Poznal jsem ji. Hltal jsem ji a nacházel v ní spoustu chyb. Ale ty jsem ignoroval. Zhroutil se mi celý svět. Celý život hrdý, nesmrtelný – jsem se stal snůškou bolestí a traumat. Nevěřil jsem, kolik je ve mně strachu, bolesti a hlouposti. Neporazil mne nikdo. Nedokázal mne nikdo zničit, napadnout, nebo se jen dotknout. Sám jsem byl svým katem. A konal jsem svou práci perfektně – stejně jako vždy.

            Nevěřím, starým mužům jejich věty. Kdybyste mi dali ještě jednu šanci. Začít s čistým štítem…. Ale tu nedostanu, já vím. Musím skončit, tak jak jsem začal. Cítím, jak je voda v koupelně příjemně teplá. Uléhám do ní a mazlím se s pěnou. Z poličky sundavám žiletku. První kapky stékají z prstu. Je tak hutná, lepkavá, smutná, krásná. Olíznout ji, je pro mne důkazem, že ještě nemám strach. Kov se noří hlouběji a hlouběji a cítím levou ruku bezvládnou. Ocel držím v zubech a řeži i pravou. Troška bolesti, ale netrvá dlouho. Cítím, že tu už nebudu dlouho. Srdce pracuje zatím pravidelně. Tep za tepem vyhání životodárnou tekutinu z těla ven. Cítím , jak mne opuštějí síly a hlavu opírám o zeď. Stále ještě nemám strach. Strach z toho že zemřu. Smrt přece není těžká, jen umírání bolí. Smrt není těžká… Ale já nechci ještě umřít. Chci jen spát. Chci se vyspat v klidu a teple. Chtěl bych cítit tu vůni, krásnou vůni květin, neposledy se nechat pohladit mořským větrem. Nemám strach….. Nemám strach…. Nesmím mít strach… Strach…. Nesmím… Musím jen usnout…. Strach…..

Vždyť kdo by chtěl žít věčně, když láska umírá?