Pagátka o žertech a smutku

"Ne, seru na vás a jdu domu. Už mně to tady nebaví. Co si myslíte že jste? Že se kvůli vám poseru. Moc dobře jsem vám to říkal, šáhnete na ten zesík a končíme. Nazdar. Seru na vás."

            Mladík se otočil od jedné ze slečen, oblékl si bundu a na znamení konečného verdiktu, vytáhl zesilovač ze zásuvky a kabel vstrčil do kapsy. Kapuci si přetáhl do očí a s rukama v kapsách vyšel z místnosti. Dveře se za ním zabouchly, jako předzvěst úpadku společnosti ze které vzešel. Rychlým pohledem zkontroloval svůj stav - Měl ještě dost nasáto, když tak sledoval divný oblak barev, který kolem něj tančil. Ale jsem drsňák, domů to nějak dotáhnu. Přece se nebudu doprošovat jako nějakej debílek. Nebudu se doprošovat těch hajzlů. Cesta se před ním nořila do tmy a během pár minut se i on zabořil. "Do prdele! Fuck, fuck! What is this fucking weather?!!! Zkurvená podělaná kaluž! Fucking!" Od tohoto okamžiku pravdy cítil, jak pravá noha mění svou teplotu směrem dolů... Přeci jen, voda není nejlepší izolant. Dvě minuty ho hnala dopředu jen slepá zuřivost, ta odezněla a přišla hluchá únava. Sešel z cesty a zastavil se na břehu jezírka, kde zrovna usínaly dvě labutě. Proti hladině se odrážely jejich spanilé krky a bělostná nevinost. To ho dovedlo zpět k příčině jeho nasranosti. "Víš Honzo, seš milej kluk, ale nemůžeme být jenom kamarádi?" Tyhle věty ho dokázaly vždy vytočit až k neúnosné míře. Podělaný krávy! Člověk se jim plazí před nohama, staví pro ně z písku hrad a oni přijdou, rozšlapou ho a ještě se tě s úsměvem zeptají. Měl jí dát pěstí, až by přistála na tom blbečkovi, co jí tam celej večer oblejzal. Ten zasran pro ní neudělal vůbec nic, ale je král. Já, který jsem se snažil, věnoval tolik úsilí, peněz, snad i krve (i když to by se nestalo, kdybych se tak nenadral a nesnažil se chytit rozbitou láhev), jsem tady za debila. Co je tohle za zkurvenej život, jen se tak potloukat od rána do večera, bez cíle, bez přátel. Přátel, chmm, kurvy maskovaný za přátele to jsou. Když něco potřebují, tak přilezou, ale když mám sám nějakej problém, tak se rychle ztratí a zalezou pod kameny. Vysrat se na ně. Na všechny. Na celej tenhle zasranej, zkurvenej život. Proč si mám vůbec kazit náladu tímhle podělanym světem. Ať je to jak chce, zabít se, není problém. Tady si skočím, mám nasákavé oblečení, moc dobře stejně plavat neumím a kdybych se začal topit, tak se tady stejně asi nikoho nedovolám. Měl bych si sundat boty, jsou to Niky za tři litry... Co si to myslím? Za kraviny? Já tady chci zhebnout a ještě budu někomu šetřit boty? Nasrat, kreténům jedněm. Zítra příjdou ke mně a nikdo nebude vědět kde jsem.... Jsem zvědavej, jestli alespoň přijdou na můj pohřeb. No doufám že přijde alespoň ta kravka Natálka. Těžko ale ocení, co jsem udělal. Ještě bude naštvaná, jak se jí zkazily narozky... Chmm, kráva jedna. Seru na ně, na všechny. Konečně jednou budu král.

            Zastavil se u břehu, kde věděl že bývá hloubka. Mám? Nemám? Těžké to rozhodnutí... Ale co. Jsem přeci někdo, ne?

            "Být tebou, bych neskákal." ozvalo se za ním. Honza se otočil, ale nic neviděl: "Dej se vycpat." Tma se před ním přeměnila na neznatelnou šeď, ze které vystoupila menší černovláska: "Měla bych být zticha, když vidím jakou se snažíš provést hloupost?" "Nemyslíš si, že je dost pozdě na to, aby se holčičky jako ty, probíhaly venku? Zhasnout a spát!" Dívka kolem něj proplula a zatímco se její ruce věnovaly jakémusi symbolu, který měla na provázku kolem krku, zkoumavě pozorovala zablácenou, alkoholem posilněnou postavičku. "Co čumíš? Nikdy jsi neviděla chlapa?!"  Usměv ji probleskl tváří: "Takového jako ty nikoliv. Jsem tu už pěkně dlouho a nechápu, proč si myslíš, že chlapi jsou ti, kteří skáčou do vody jen tak pro nic za nic." "Tobě to tak rozhodně budu vykládat." pomyslel si Honza: "Nejsi nějak moc chytrá? Nemyslíš si, že život je můj? Že si ho můžu zakončit jak chci?" Hlava jí přepadla na pravou stranu a odhalila tak bledý krk: "Ale jistě. Jistě že můžeš. Do toho ti přece nemá právo nikdo mluvit. Že? Nejsem přeci nikdo, kdo by byl smutný? Nejsem tvoje matka, sestra? Nepatřím mezi tvé kamarády. Nemusíš mi nic vyprávět. Každý má těžký život, ale snad právě proto ho stojí žít. Ti, kteří umírají jsou zbabělci, kteří se nedokáží postavit svému osudu." Z chlapce už alkoholový opar pomalu opadal. Přímo cítil, jak se jeho závity čistí a mozek se snaží vyloudit cosi, aby před touhle dívčinou nevypadal jako idiot: "Copak zbabělci se nebojí smrti? Copak v těch okamžicích neprosí o milost? Jak může být člověk, který umírá z vlastní vůle být nazvaný zbabělcem?" Pohodila vlasy - Ta je překrásná, ne jako ta kravka. "Cožpak zbabělci neprosí o milost? Cožpak zbabělci neprosí o alespoň okamžik, kdy jim někdo naslouchá? Cožpak to nejsou právě zbabělci, kteří odmítají vést předem prohraný boj?" Jako by na tato slova čekal: "Nač vést boj se smrtí, když přesto vítězí?" "Nač vést jakýkoliv boj, když na konci cesty stojí postava s kosou? Nemá přeci jen cenu bojovat? Vrátit se se štítem, nebo na štítě? Myslíš si, že se muži, kteří jdou na smrt nebojí? Bojí, bojí se tak moc. Ale vědí, že jejich smrt je pro dobro věci. Proto jdou a bijí se. Copak nechceš být jako oni?" Krutý úšklebek, myšlenky proudí, jako snad nikdy předtím: "Jó? Když tak mluvíš o těch mužích co jdou na boj... Co třeba Němci ve druhý světový? Co rusáci v Afgánu, co amíci v Namu? Oni šli umírat ve jménu zla. A vidíš? Vidíš že by někdo z toho měl radost?" "Ti lidé měli u svých psích známek fotky svých nejbližších. Nebojovali protože se jim líbil Hitler, Brežněv nebo Roosevelt. Bojovali za své rodiny, za svou vlast. A na to také mysleli, když umírali. Na co budeš myslet ty? Na nenávist? Na lidi, kteří tě zradili?" Honza se rozčíleně obrátil a udělal dva kroky směrem k cestě. Něco na tom pravdy bylo. Co by tím asi změnil? Stejně by se na něj všichni vykašlali, jako do teď. Možná, možná by dělali něco - možná nic, ale to teď nemohl předvídat. "Tak co mám dělat? Mám se chovat jakoby se nic nestalo?" Rozložil rukama a prudce se otočil. "Hej. Tak co mám asi tak dělat?" Dívka, která před okamžikem stála vedle něj kamsi zmizela. "Hej, heéj!" Párkráte ještě zpodobnil nočního tvora hejkala, ale poté uznal svou marnost a vyšel na cestu. Kočka to byla, to se musí nechat... Nějakou takovou musím nabalit.

            Zpoza stromů zaslechl rachot. Blbečkové se vrací domů. Kreténi. Doufám, že mi zítra alespoň vrátí aparaturu. Postavil se do cesty a rukou se připravil dát signál k zastavení. Světla se přeběhla pole za jeho zády, párkráte nadskočila vlevo a vpravo, aby se v posledním okamžiku zastavila na jeho postavě. Honza neviděl nic, než dva zdroje světla před sebou. Možná, že to bylo pro něj lepší. Muž za volantem pochopil beznadějnost situace. Více instinkt než rozum napověděly, že srážce nelze zabránit. Zablokovaná kola svištěly dále po namokralém štěrku. Ruce přehmatávaly, v posledních metrech pustit brzdu.

            Zdroje světla kousíček od něj změnily trajektorii, ucukly doleva, povyskočily, přehlédly nebe, rozloučily se s miriádami hvězd a poté se jen napily hladiny, aby chlapec zaslechl řev potápějícího se motoru.

            Honza stál jak omráčený. Měl pocit, že se stalo něco, co již nepůjde zvrátit. Raději. Raději to zaspí. Třeba se probudí a nic se nestane. Třeba. Dal se do kroku. Třeba se probudí a zjistí, že ho má Naty pořád ráda. Byl opilý, nic si nepamatuje. Chůze se změnila v běh. Třeba?

            Probudila ho značná vlhkost. Co je? To jsem se snad? Otevřel oči a zjistil skutečnost. Jeho čistý mozek začal pracovat. Naprostá tma ve které dokáže nahmatat před sebou volant, vedle řadící páku. Střípky roztroušené mozaiky zapadají s neúprosnou přesností. Dotek napravo od sebe: "Kláro. Kláro! Proboha!" Nahmatal jen mokrou hlavu. Krev se jí valí z nosu - myšlenka jen tak proskotačí, vytlačena jinou - To na zemi je voda. Strhnul jsem to do vody. Kretén!!! Vlevo bylo pole! Proč ne tam. Otočení dozadu. Dvě postavy opřené hlavama o přední sedačky. Při pokusu o pohyb tělo jedné přepadne dopředu. Do prdele. Nepanikařit. Nepanikařit. Vzduchu máme zatím dost, zato voda sahá k pasu. Aha, tak k hrudi. Nehýbeme se, takže sedíme někde na bahně. Klídek, klídek. Je to v pohodě. To rozdejchám. Do prdele, do hajzlu. Do prdele, do prdele, do prdele.... Takhle to nevyřeším. Uklidni se, klídek. Ale dělej už něco, nebo tu chcípneš! Takže. Co dělat? Dveře neotevřu, venku je přetlak. Musím počkat až se vyplní celý vůz a poté teprve vyplavat. Nebo můžu stáhnout okénko! To je ono. Bude to rychlejší a budu mít více vzduchu na to, abych odtáhl alespoň spolujezdkyni. Uklidni se! Stahovadlo je pod vodou, klídek. Zatočím jen trochu. Voda se hrne dovnitř rychleji a rychleji. Již jsem celý pod vodou. Plán vychází až na to, že je děsná zima. Musím ven, nadechnout se, vzít těla. Klídek, je to pod kontrolou. Do hajzlu, co mě to tu blokuje. Zkurvenej pás. Klídek. To se musí otevřít. Musí, doprdele musí. Co to je? Šedá skrvna před čelním sklem? Jako člověk? Hej! Hej!! Zasraný pásy! Tak to by asi nešlo. Plán nějak zklamal. Voda se nedá dýchat. Možná se ještě někdy uvidíme. Cítím, jak někdo zezadu trhá sedačkou. Skvělé, neumřu sám. Cosi zabublám, ale to stejně není slyšet. Je tu zima.... Dost velká zima, ale větší nedostatek vzduchu.... Jo, jo... zima... Měl bych si říci ještě nějaká poslední slova. Sice mi to na hrob nikdo nevytesá, ale pro dobro duše. Tak tedy: "Ve voze nehlučte a neotevírejte okénka pod vodou." tiše zabublám.  Pohyb vzadu utichá. Cítím jak sebou vůz trhá. Možná? Třeba, ale již ne pro mne.

            Hladina se rozčeřila a pár rukou roztrhl ticho měsíční noci. Rychlé plácavé údery směřovaly tělo ke břehu. Ten nebyl dále než pět metrů a přesto se chlapec vysoukal na břeh absolutně unavený. Jediné k čemu mu zbývaly síly, bylo sundání kšiltovky, jejíž látka se odporně lepila k čelu. Ležel ve studeném blátě a mělce dýchal. Náhle, jakoby z nicoty před ním poklekla dívka. Pohladila ho po vlasech. /Vidíš. Neboj i s tebou se seznámím, ale až někdy jindy./ Poté zmizela kamsi do tmy. "Podělaná tráva." byla poslední dnešní slova.

            Řidiče si vybrala jako posledního. Sledovala jeho prázdný pohled a dotýkala se jeho tváře. Prsty se nořila do krku a ramen. Poté ho vzala za ruku.

            /Moc toho nenamluvíš. Tak se ti tvé přání splnilo? Nechtěl jsi umírat sám, chtěl jsi abych tě držela za ruku./

            Kruté pousmání. /Měl bych ti poděkovat? Přežil někdo?/

            /Někdo./

            /Díky. Doufám, že tam kam jdeme budou mít lepší informace./

            /Řekni mi. Proč si vy lidé myslíte, že jenom vy máte právo na smích? Já bych řekla, že tenhle vtip se mi povedl. Tak říkajíc tři mouchy místo jedné./

            Smích?