Pagátka pro splněný slib

Postával jsem na čerstvém vzduchu, opřen o budovu. Jemná vůně tabakového dýmu mi zahalovala tvář a mé přimhouřené oči sledovaly hvězdy. Miloval jsem noci. Okamžiky, kdy jsem mohl pozorovat měsíc a ty droboučké perly rozeseté po obloze jsem se cítil nejšťastnějším člověkem na světě. Nic nemohl změnit fakt, že je válka, že v tomto okamžiku někde umírají lidé a možná i já v tom mám trochu prsty. Mimovolně jsem pohlédl na své ruce. Stařecky vybledlé a vrásčité. Přesně zastřižené čisté nehty. Předpažil jsem – ani se nepohnou. Jenom díky tomu, mohu být ve svém věku chirurgem. Přesto pracuji pro výzkum na novém regeneračním přípravku. Doufám že úspěšně. Válka se již táhne čtvrtým rokem a jak v poli, tak tady v zázemí je čím dál více cítit únava. Jsme všichni upracovaní, vysílení a hlavně - snad bych neměl používat to zpolitizované slovo – demoralizovaní. Nepřítel je snad všude kolem nás a naše ztráty jsou čím dál větší a větší. Slyšel jsem dokonce o tom, že i z našich elitních jednotek se stávají dezertéři.

Poslední rok tu žiji sám. V oploceném táboře. Díky své práci snad ani nevycházím ven. Nepamatuji si, že bych snad byl někdy mimo, tedy kromě vánoc, to jsem jel za matkou. Je už chudák stará a nemůže na nohy. Snad i jí můj lék pomůže. Snad pomůže všem. Nevím.. poslední dobou jsem takový divný. Zmatený. Nejsem si jist, jestli to vše dělám pro ony trpící, nebo spíše pro sebe. Jestli bude lék hotový do konce roku, mohl bych povýšit a konečně se se mnou bude jednat jako s někým, ne jako s bezceným doktorem, který si „hraje“ s pacienty. Miluji hvězdy. Jsou tak klidné, tak stálé. Miluji je, protože oni nic nedělají, nic nechtějí. Jenom prostě jsou a jsou tak přátelské. Žádné emoce, žádné vypětí. Jsou půvabné. Jsou půvabné jako ta dívka, kterou jsem viděl minulý týden. Procházela vraty a naposledy se rozhlížela. Takové oči jsem snad nikdy neviděl. Byly trošku nahnědlé a v nich.... nevím co tam bylo skutečně, ale cítil jsem, myslel jsem si, že jsem tam zahlédl celý život. Jakési bilancování, než odsud odešla. Ten pohled vědoucích. Určitě už se nevrátí. Nemůže. Proč jen? Byla tak překrásná a musela odejít? Proč jsem ji nezadržel, nepoprosil, určitě by zůstala. Jen pro ty oči....

„Doktore, doktore!“ ozval se vysoký hlas zpoza domu. Odhodil jsem cigeretu, bez típnutí a naklonil se do světla lampy. „Pane. Na ošetřovnu donesli kluka. Je celý porvaný od psů. Potřebuje ošetřit.“ Potřebuje ošetřit – jako obyčejný felčar. Máme tu šest doktorů, ale obyčejné pokousání budu řešit já... „Jasně, už jdu.“ Vykročil jsem do své pracovny, abych si vzal rukavice a plášť. Člověk nikdy neví od čeho se zašpiní. Vešel jsem do sálu, když už tam byly obě sestry. Hned za dveřmi stál jakýsi voják. Prohlédl jsem si jeho černou uniformu, výložky předkládali nízkého důstojníka. Vyděšený obličej, šmouha od krve na čele, ruce sevřené v pěst. „Co tu chcete?“ zeptal jsem se přísněji, než jsem chtěl. „Promiňte doktore. Ale, ta nehoda, to byla moje chyba. Víte... Já...“ nějak se mu nedostávalo slov. Jen jsem poklonil hlavu a přešel ke stolu. „Chtěl jsem říci... mám také syna a když si představím, že by se mu mohlo.... já nevím jak se to vlastně....“ Měl jsem chuť toho muže vyhodit. Důstojník naší skvělé armády a chová se jako malý. Za chvíli mi tu začne brečet. Zastavil jsem se a pochopil. Zbytky kalhot zakrývaly cosi, co dříve byly nohy. Opatrně jsem odřízl látku a spatřil vše. Lýtkové svalstvo naprosto rozedrané, šlachy držely na kostech jen na pár místech a z pravé strany jsem mohl zahlédnout kost. Pohlédl jsem doprava na pilku a poté doleva na ztuhlého muže. Opět pohled doprava. Sestři, skočte ke mně do laborky a přineste tu nažloutlou sklenici.

Ruce se mi bezmyšlenkovitě, ale naprosto přesně míhali před očima. Skalpely, nůžky, držící nůžky, svorky, jehly, drény, všude jen ta rudá krev. Infůze vedená do ruky jako by zasahovala přímo pod mé prsty. Cítil jsem ony okamžiky mezi životem a smrtí, jak se kolem mne kolébají v ustrnulém rytmu dětské říkanky. Sestra na mne pohlédla a obočím cosi naznačila. Co? Všiml jsem si, že se mi skutečně hýbou rty a já si zpívám. Otřít čelo. A znovu. Nohy mne bolí, ale nutím se je nevnímat. Každý sval ošetřit, každou částečku, vše pečlivě ověřit. Stojím a jen tak koukám. Přede mnou leží ovázané nohy a já si nejsem jist, jestli jsem to byl já, kdo ho snad zachránil. Nevěřícně na něj koukám. Vnímám to strnulé ticho, jak kapky plazmy a regeneračního prostředku dávají tomuto tělu alespoň trochu naděje. Něco držím v ruce? Odkládám skalpel do ocelového košíku a věnuji pohled sestrám. Odvážejí mladíka na pokoj. „To bude dobré. To bude dobré.“ Nejsem si jist, jestli to říkám vojákovi nebo sobě.

Později:

Vidím ho mezi ostatními. Běhá. Běhá! Je to dobré. Sice ještě trochu pokulhává, ale běhá. Dokázal jsem nemožné. Tedy... nemohu si fandit. Já to nebyl. Přeci jen ten lék funguje. Konečně se roky výzkumů potvrdily. Měl jsem pravdu, že regenerace se dá využít i na lidech. Vždyť támhleto stvoření je toho důkazem. Mohl být teď mrzákem a místo toho běhá. Máma by měla radost.

„Doktore!“ zase ten pištivý hlas. „Máte na vrátnici návštěvu.“ „Díky.“ Otáčím se a procházím kolem kordonu vojáků, kteří hlídají vlak. Míjím několik domů až konečně přicházím k bráně. Strážný mi salutuje, já jen odmávnu. Stojí zde dva muži v černých pláštích. „To jste vy doktore?“ Dívá se na mne, jako by mne viděli poprvé v životě. „Jistě, že to jsem já. Vypadám jako jeden z pacientů?“ Na vybledlém uhrovitém obličeji se rozlije úsměv, otáčí se ke kolegovi: „Vídíš, já jsem vždy tvrdil, že má smysl pro humor. Seznamte se: plukovník Nurwitz, doktor Mengele.“

Nápis Arbeit macht frei se nad táborem vyjímal jako vlajka nad hřbitovem. Řekněte mi: „Co jste zač doktore?“

P.S. pro Čtyřočku – Nevím, jestli tě tento navýsost kladný konec uspokojí?