NETYPICKÁ REKREACE

Jednoho rána jsem dokráčel na autobusové nádraží a hned na nástupišti nastal díky mému kufru menší rozruch. Jakémusi pánovi kufr dopadl na chodidlo, kde měl údajně kuří oko.

„Áááá…člověče, co blbnete. Mám tam kuří okóóóó….!“ Rozkřikl se.

„Pardon,ale nemáte to na té botě napsáno.“ Řekl jsem ironicky, ale on to nepochopil a vzal na mě svou hůl.

Taktický ústup nebyl moc povedený, neboť můj objemný batoh narazil do opodále stojící ženy. Následně mé nohy cosi rozšláply v její tašce.

„Moje vajíčka!“ Vykřikla.

„Vážně? A proč je máte zrovna v tašce?“

Opět to nebyl zrovna moc dobrý nápad jí to takhle říkat. Festově se rozkřičela. Následný úprk před dosti nakvašenými lidmi skončil nárazem do telefonní budky a vniknutím do ní. Pak mi došlo, že někdo ve vnitřku budky je, ale hned po mém vstoupení přestal telefonovat. Díky batohu jsem se poněkud vzpříčil uvnitř budky. Šlo to ztuha, ale po několika minutách se mi zdařilo dostat se ven. Pravda, vyvrácené dveře od budky, jakýsi muž sedící s protáčejícíma se panenkama  natlačený na stěnu budky s utrženým sluchátkem v ruce a spadlým telefonním přístrojem na hlavě, to vše dávalo ledacos tušit.

  Po uplynutí delší doby přijel další autobus, který jel tam, kde pro mě měla začít rekreace.

„To není dobrý nápad se cpát sem s tím batohem!“ Ozval se jeden ze sedících v autobuse.

„No to víte. Na střechu ho dát nemůžu.“ Zněla má odpověď a začal jsem si batoh sundávat ze zad. Nějak to nevyšlo, jak by to vyjít mělo a já i s batohem přistál na klíně sedící ženy.

Z pod batohu se ozvalo tlumené nadávání. Nepodařilo se mi postavit a tak mě jeden z cestujících začal pomáhat na nohy. Bylo to však tak prudké postavení se na nohy, že on i já jsme dopadli na klín sedícím lidem přes uličku. Do toho všeho se ozval štěkot psa a mě neuniklo, že se do výše katapultovala kočka, která vyskočila z tašky.

„Micinko, vrať se!“ Vykřikla její majitelka, ale bylo pozdě. Micinka přistála na hlavě jiné ženy, která měla paruku, ale za okamžik ji už na hlavě neměla. V autobuse propukl chaos. Zdařilo se mi zachytit se vrchní tyče, jenže já jí urval. Nejbližší muž se o ní praštil a poroučel se na podlahu. Hodlal jsem jí nasadit zpátky, jenže manipulování s ní nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Její jeden konec se vzpříčil v střešním větráku autobusu. Ten se mi za okamžik poroučel na hlavu.

„Jáúúúúúúúú…kousnul mě ten váš pes!“ Ozval se kdosi, zatímco já poněkud otřesen vrávoral s tyčí v ruce a její konec opět rozdával rány.

„Vyražil šte mi žubní protéžu!“ Zašišlal někdo v mé blízkosti, ale já sledoval kočku skákající po lidech, která mi náhle přistála na hlavě. Pak se na mě vrhl i pes. Následoval rychlý útěk ven z autobusu s kočkou na hlavě a se psem v patách a též s většinou nadávajících cestujících.

Po několika hodinách jsem se odvážil vrátit na autobusové nádraží. Napadlo mě, že by do třetice můj odjezd  na rekreaci mohl vyjít a v skutku v poklidu následovalo nastoupení do autobusu. Jízda probíhala též v klidu. Ovšem jen do té doby, než jsem dostal hlad. V batohu mě zaujala vůně syrečků, která ale po vytažení nabyla na děsivé intenzitě a v tu chvíli všichni v autobuse zpozorněli.

Nějak se mi začal zvedat žaludek a tak mou snahou bylo se rychle dostat k řidiči. Ten, než pochopil o co jde, tak se obsah mého žaludku přemístil do jeho klína. Zařval jako tur a ve vteřině vyběhl s křikem ven a zmizel v polích.

„Asi mu je nevolno.“ Řekl jsem cestujícím, z nichž někteří do nevolnosti neměli daleko a pak i pro mě nastal běh z autobusu před rozvášněným davem cestujících zakončený kličkováním mezi stromy v lese.

A tak pro mě nastala pěší túra do hotelu. Díky mapě se mi podařilo zabloudit jen tolikrát, že se to nedalo spočítat, ani na prstech rukou a nohou dohromady. Ale pozdě večer se přede mnou objevil hotel s názvem POHODA. S pocitem, že konečně nastane pro mě pohodová rekreace, jsem k němu vykročil.

                         KONEC PRVNÍ ČÁSTI.