Ve víru běžného dne

Rád bych se jednoho rána probudil a řekl si: „To je dnes ale hezký běžný den.“ Bohužel (bohudík, chcete-li) jsem takový den nezažil již několik měsíců. Důvod je jediný: VOLBY.

         Vstávám z postele a pouštím rádio. Je to takový rituál, který mě doprovází již několik let a nehodlám se ho jen tak vzdát. Po chvíli poslechu přístroj opět vypínám. Rád bych podotknul, že to již není součástí rituálu. Nesnesitelné nesmysly v podobě ranních předvolebních zpráv mě přinutily mírně pozměnit svůj harmonogram. Nevadí, malá změna neuškodí.

         Vycházím z domu a během krátké procházky městem se ocitám v jeho centru. Další nepříjemný zážitek. Ze zamyšlení mě svým hlukem vyrušil automobil s amplionem hlásající volební hesla jedné ze stran. Pln očekávání vcházím do budovy školy. Před mýma očima se mihotá jeden volič, pardon, student, za druhým.

         Marně hledám plakáty s dokonale matoucími slogany a hostesky, které by mi vnutily svůj program. Nikde nic. Aha, tady jsem v bezpečí, napadá mě. Z jedné z učeben slyším televizi. Spolužáci zřejmě během přestávky sledují fotbalové utkání.

         Hrůzný omyl. Na obrazovce hovoří vousatý pán se svou vnučkou. Také kandiduje do parlamentu. Zavírám oči a těším se na povolební klid. Mě nedostanou. Na mě reklama neplatí. Jsem totiž rozhodnut. Vím totiž, že jakmile odevzdám za plentou svůj hlas, budu mít zase chvíli klid.