Ten lístek kopretiny

Z jara louka, květ a list,
jal se chlapec zlehka číst.

Zastavil se - na chvilinku -
stíraje z boty prachu cest,
on spatřil v trávě kopretinku,
vůni její dal se splést.

Jedno, co hledal v ní jest,
prost necudného hříchu,
ten květ toužil zebrat v svou pěst -
věčnosti v čarokrásném tichu.

Vracel se k ní den co den,
doufaje v lásku -někdy,snad-
tak jejím kouzlem omámen,
nechtěně padl do tenat.

I koniklece zazpívaly,
v symfonii vlčích máků,
pomněnky modř posbíraly,
včelám pryč svět ze sosáků.

Měl raděj jít v širý kraj?
Teď  zní tu hlas sté zimy,
nepoznal krásu lásky cest,
jen lístky kopretiny.