V opuštěném pokoji

Leží v opuštěném bílém pokoji,

který už nikdo nenavštíví,

ošklivé rány už se nehojí,

leží, jak v lese shnilé dříví.

Vyhaslé oči bloudí po zdech pokoje,

hledají lék a ruku pomocnou,

nechce se vzdát celého světa bez boje,

ale víra se stala silou bezmocnou.

Nebyl to černý kašel, tyfus ani mor,

kdo pokynul Smrti, aby klidně vstoupila,

přinesla myšlenky na kříž a na mramor

a dohasínající život si od něj koupila.

Byla to číše po okraj plná jedu,

z lidské krve, která zhořkla,

z lidských srdcí jak kus ledu,

z bradavice, která praskla!

Pohádky budou jak měsíční krajina,

až z nich jeho jméno navždy zmizí,

děti se o ně už nebudou zajímat

a usnou beze snů a bez iluzí.

Tak leží mlčky v temné noci,

jen oči na strop upírá...

Dobro tiše umírá...