děda

DĚDA Měl jsem rád dědův futrál na holení. Ta krabička se pro mě stala tajemnou. Kdykoli jsem u staroušků pobýval, s netrpělivostí jsem čekal, kdy děda po ní sáhne. Dělával to s určitou pravidelností. Byla to známka dospělosti, mě vzdálené, tajemství na které si budu muset roky počkat. Rád jsem pozoroval s jakou obřadností dělával tu činnost, které říkal holení. Vzal štětku, namočil jí, začal s ní šmrdlat a točit a rejdit v hnědočervené krabičce. Pak si tou štětkou přejížděl a kroutil po tvářích, bradě, krku a pod nosem až měl obličej z části zasněžený. To všechno prováděl u stolu v kuchyni, na kterém byl i lavor s vodou, do něhož strkal štětku a šplouchal v něm i strojkem, kterým si přejížděl po tvářích, bradě, krku a pod nosem. Po každém tahu, jako by na jeho tvářích končila zima. Vítal jaro v zrcátku, které bylo připevněno ve víku krabičky. Nacvičoval různé obličeje a v zrcadle kontroloval, jestli jsou ty grimasy fortelně provedeny. Někdy, když nebyl spokojen, si pomáhal obličej křivit i prsty a znovu to místo přejel strojkem. Byl ve svém konání pečlivý a dětsky hravý a při balení všech věcí na holení, které patří do krabičky, se lehce usmíval. Pak odšrouboval jakousi lahvičku. Párkrát ji naklonil hrdlem do dlaně až bylo té vodičky v dlani dost a roztíral si ji po tvářích, bradě, krku i pod nosem a pleskal se i po tvářích. Zašrouboval uzávěr a ve tvářích měl slunce už ne sníh. Přišel čas kdy se na jeho tvářích přestal střídat sníh se sluncem. Přišla doba stínů a duchů. Děda měl darovaná křídla a chtěl se naposledy proletět. Ještě než si nasadil darovaná křídla, upevnil lano na tyč, která sloužila k vyvěšení praporu při státních svátcích. Druhý konec si omotal kolem krku. Vylezl na okenní římsu. Odrazil se. Roztáhl křídla. Ta však v zápětí klesla po tíhou stínů a duchů k zemi. Tak naposledy se děda krátce proletěl. A mě po něm zůstalo holení, činnost, kterou neprovádím s takovou láskou jako on.

---