Karel - Krutá; Lea - Jako leknín...

Něco málo z "před rokem".

*** Karel - Krutá *** Tys byla ještě mladá a v dětských zajetí her, ale do tváře se vkrádá, dospělost, ber jak ber. A první láska snad pak další, ta pravá, že brzo máš se vdát, byla ta rada zdravá. Na úvod štěstí pocit, vždyť stále˙s jako květ, ale On již dříve procit, stačilo pár něžných vět. Přece již jemu patříš a tomu říká láska, až k večeru ho spatříš, čekáš, smutná kráska. Potom dáš mu syna, to s časů lepších vidinou, však Tebe sotva polovina a On nazývá se hrdinou. Když domů za tmy chodí, s kamarády byl jen pít. Jsi v moři vratkou lodí a o citu si musíš snít. Být hrubý má ve zvyku a sprostě mluvit k Tobě, z toho kruhu není úniku - - křehká, čelíš jeho zlobě. Ve stáří pak poznáš, že ukradl Ti duši, že asi lásku neznáš, jen samota Ti sluší. Až uložit ho půjdeš, v smutném průvodu odpověď těžko najdeš - - tu hledej v úvodu. *** Rozhodně zajímavé thema, až bych čekal i závažnější formu, propracovanější stavbu. Stylizace je ale (zdá se) záměrně odtažitá, věštící věci příští - nesměřuje však k rozluštění, ale k výsměchu a trpkému konstatování: Stejně to jinak dopadnout nemohlo, mohlas to vědět už od začátku. Na co se vlastně měla ptát? *** Lea - Jako leknín *** Jsem jako leknín na ledové tůni, co vadne, usychá, ztrácí svou vůni.. Obklopen listím, co sneslo se z nebe.., okvětní lístky slunce mu líbá, u nohou s hlubinou, co studí a zebe.. Možná ho dusí ta stojatá voda, možná by v proudu chtěl plout, poznat vše nové, to spáti mu nedá, a chutnat život, zachytit proud.. A cítit vůni, těch nezměrných dálek, dotknout se mraků, či dostihnout vánek, projít se polem rozkvetlých máků.... u žádných dveřích nevidět zámek.. Zatím co tůně mu kořeny svírá, přece chce bojovat, drží ho víra..., že když se utrne a svět ho pohltí.. neuschne, vypučí v bohaté okvětí... oheň ho nespálí, voda ho nezničí, a nebo u molu společně s chaluhy, na pouti bláhové, s tím množstvím vzpomínek.. život svůj ukončí... *** V tom je síla! Řeknete si - jako leknín - obvyklá nicneříkající lyrická berlička, a ejhle, ono to má vážný smysl vážnou touhu a (hlavně!) vážný strach. A na konci usmíření, i když je možná touha příliš malá nebo strach příliš velký, ať to dopadne jakkoli, stálo to za to. A ono to za to většinou skutečně stojí, věřte mi.

---