Duše alkoholik

DUŠE ALKOHOLIK


I.

Kdys, to už jsem nemohl
dál snášet tenhle svět
a ve mě žal se rozmohl
a já nemoh v nudě pět,

tehdy jsem se rozhodl,
že utéct musím, uniknout!
Když plamen srdce uvadl,
já chtěl jen v dáli plout.

Našel jsem loď stínů,
pavučin a kostí práchnivých,
našel loď, loď stínoher
a vzal ji z pařátů plesnivých,

a ona loď nikdy nevyplula,
ona loď se vody nedotkla,
mou loď posádka opustila,
loď, co nerozpjala křídla svá

v svém plachtoví, ach plachtoví.
Já v hněvu trouch a trup
podpálil. Tu vzplálo lanoví
a já zas měl jen lup,

lup, co z domu odnášeje,
vzdal jsem se moře,
vzdouvání vln, nepřítele,
bouřného azuru hoře.


II.

Tak utíkal jsem sám a sám,
jen s Psyché, láskou svou,
tak utíkal jsem sám a sám,
jen s Psyché, milovanou.

Já obejmul ji, políbil,
utišil slz v oku třpyt,
já k útěku ji přesvědčil
a zhasil slzný v oku třpyt.

Dlouho, daleko a pryč
jen se svou Psyché šel
a s ní jsem kojil chtíč
a jenom ji jsem s sebou chtěl.

Tak po bok, ruku v ruce,
já než Psyché neměl,
líbat prsy, ruku v ruce,
já než Psyché nechtěl.


III.

Já utíkal jsem osaměle
jen s lehkonohou Psyché,
já miloval ji směle
a vnímal vzdechy tiché.

Tisíckrát pod hvězdami
jsem nežnou Psyché objímal,
její prsy pod prsty svými,
já jejím pláčem se dojímal,

když štkala, sladce plakala,
v mé náruči se otřásala,
když sladce štkala, plakala,
tak v stesku by mě zulíbala.

A já ji jenom pohladil,
políbil její čelo,
já šepotem ji uklidnil,
jen to srdce její chtělo.

A pak už Psyché neplakala,
nikdy v stesku nevzlykala,
když v lukách utíkala,
na vrcholcích rozjímala.


IV.

Pohřbil jsem lásky, přátelství
a vzal jen Psyché svou,
zradil jsem city s věrností
a měl jen Psyché líbeznou,

však tím byl jsem přešťasten,
když mohl jsem být sám
a jen s Psyché, omámen,
tu, a víc nic, mám!

Měl jsem hadry a hlad,
však Psyché v bídě zůstala
a když byl nám chlad,
tak oddaně mě líbala.


V.

Když močály jsem se ubíral,
v děsu a odporu tonul,
své Psyché srdce zraňoval,
když nad ní jsem stanul.

V duši purpur, v srdci chlad,
tonul jsem v mase houpavé,
po kráse, svobodě teď měl jsem hlad
a utíkal jsem Psyché své.

Ta břečka močí páchnula,
jak v chlévech prýštila by,
mě smradem tím svým dusila,
ach, to puch byl tak zlý!

Já zalykal se zvratky,
dávil jsem slizký hnis,
já chtěl se vrátit zpátky,
polykaje vazký sliz,

však Psyché mě obejmula,
obejmula, políbila
a novou chuť mi vlila
a naději, naději probudila.

Cítil jsem strašný strach,
když šeptal vítr v ostřici,
když skučel - strašný strach! -
když naslochal jsem vichřici.

Brodil se v tužbě bláhové
a viděl jenom disharmonii,
hledal jsem tužby své
a lovci laně pobijí.

Narudlé srpky luny Venušiny,
odlesky karmínového sentimentu,
já byl jsem tehdy sviní,
co nezaplatila by rentu,

myslíc, že Psyché mám,
že ona je mým majetkem,
když zpět se podívám,
jsem stále tím zmetkem.

Trpěl jsem závratí,
klečel jsem na jehlách,
viděl les opratí
a žil jsem v snách.

Vřesoviště hnilobné,
umrlá těla rozežraná,
plantáže zmaru ohavné,
vazká těla naleptaná,

v slunci vřelém, zenitovém,
kde duhokřídlí motýli
krouží v letu svém
a sedají na opály,

svá křídla vyhřívají,
sají sůl z koutku očí,
blažeností skor umírají,
jak masařky páchnou močí.

Ubohé údy tlející, okousané,
potrhané vnitřnosti rozvěšené
na stromech, potrhané
a cáry kůže jsou zelené.

Ubohé vločky sněhové,
měkce se dotýkají hladiny,
ubohé vločky ledové
mé řasy bíle ojíní.

Kyvadlo hodin s ssedlou krví,
černou, mrtvou, strupovitou,
ta odpadává, rozlévá se krví
zkaženou a s plesnivinou.

Vzpomínám na Psyché ústa,
jež chuti měly višňové,
ústa, co byla tolik čistá,
jichž dotýkaly se rty mé.

Plíseň na rtech potřísněných
slinami žluklými, hnusnými,
plíseň na rtech rozhnisaných
s pěnami slizu lesklými.

Velké oči, jantarové,
s duhovkou, plíškem zlatým,
oči, jež mívají jen lvové,
s plíšky zlatem svatými

a kříž a na něm prsty,
uťaté, hnilobné a tekoucí,
na kříži vředovité prsty
a mé tělo hrůzou tonoucí;

zvratky na bradě opilců,
pohyblivá vlna krve,
stín je v očích opilců,
krve z ejakulace prvé.

Vůně květů medová,
již tolik jsem miloval,
když má Psyché dýchává,
já na jejím klíně rozjímal.

Má duše plná olova,
ta klesá ke dnu, ke kostím,
mé tělo, plné olova
je chtíčem slz utrápeným.

Na hřebech, z kovu stromoví,
visejí střeva vyvrhnutá,
ocelové stromů hřeboví
a na něm střeva zavrhnutá.

A skály, zuby vyžrané,
mokvají v bahně řas,
vyhnilé plíce vyřvané,
řvou o vizi krás.

Po prvním milování
je prostěradlo potřísněno,
tvou krví, má paní,
jenom to je jisto.

Nestvůrné ruce vykloubené
pod zraky tupých idiotů,
co mají oči smutně vykoulené
a tlamu plnou retů

odulých a odchlíplých,
odulých a napjatých,
v mokru slintů svých,
mezi zuby zajatých.

Tam ztratil jsem letoru,
tam opustil jsem Psyché,
našel jsem svou nevěru,
mé výkřiky jsou tiché.


VI.

Prchal jsem, prchal zpět,
tam, kde žal můj se rozmohl
a já nemoh pět,
když žal jsem snášet nemohl.

Utíkaje, v hrůze utíkaje,
klopýtaje, tonouc, řvoucí,
svou Psyché nikdy neseznaje,
legie duchů klnoucí.

Démoni se mě dotýkali,
já bál se jako oni mne,
a oni za mnou utíkali,
rvali z důlků oči mé.

Už nechtěl jsem volnost,
nenáviděl svobodu,
ten útěk vzal mi hrdost,
to nekončící moře odporu.

Už jsem nechtěl krásu,
už jsem nechtěl víc
žít v zlatém slávy jasu,
už jsem nechtěl nic.

A pak jsem v mdlobách pad,
pad v slzy, hnis a krev
a chtělo se mi spát,
já neměl než úsměv.


VII.

Tak já se domů navrátil,
tak já vzal se tužeb svých,
tak já se s vlastí usmířil
a mé srdce zranil smích.


VIII.

Já navždy v noci umírám
a provází mě Psyché ztracená,
já navždy ve smrt procitám,
má Psyché! Má duše ztracená...

A mám teď jméno Lenivost,
mám vína trpkého,
já mám už světa dost,
jen piji vína trpkého.

---