Zimní den - cyklus

JE SLYŠET LABUTĚ PŘIMRZLÉ K HLADINĚ

- zpívají neklidně, mocně a temně

zlou píseň o zimě a její patině,

tu píseň, která se nese až ke mě,

čímž dává vyzvědět všem uším mého snu

abych je nerušil, natož pak tišil.

Abych je poslouchal, dokud zas neusnu

- tak začal Zimní den, ten, o němž píši.

TAK ZAČAL ZIMNÍ DEN, TEN, O NĚMŽ PÍŠI.

Den, co mi přinesl labutí andante...

O ní. Té, jež je mi bližší než bližší

- o bledé postavě, jíž sám jsem amantem

a která přichází netradičně v rudém

až mezi labutě nad ledovou masou.

Nevím...je skutečná? (spánkem, snem či bludem...?)

- moje nahá láska pořezaná krásou.

MOJE NAHÁ LÁSKA POŘEZANÁ KRÁSOU...

Se rzivou žiletkou obcujem v mé skrýši

a kůži svlékáme až na holé maso.

Je stále Zimní den, ten, o němž zde píši...

Přišel čas obědvat, tak pijem ze své krve.

Skrz díru ve stropě poledne se třpytí

a já si libuji - pro dnes napoprvé

šampaňské přestal jsem nazývat již pitím.

ŠAMPAŇSKÉ PŘESTAL JSEM NAZÝVAT JIŽ PITÍM,

stejně tak sebe sám slušným lidským tvorem.

Procitám k večeru. (Světlo se mne štítí...)

Dokola obcházím zasněženým dvorem,

hledajíc včerejší rudé stopy ze sna.

A led. A labutě s jejich nahou písní.

Hledám a nikde nic...ta shledání jsou děsná

- bílý sníh, ve mě čerň...čerň s nekonečnou tísní.

BÍLÝ SNÍH, VE MĚ ČERŇ...ČERŇ S NEKONEČNOU TÍSNÍ.

A v tísni zlost. A k zlosti sen - již potažený plísní.

Shnilý je! Jenomže krásný...stejně jako pití.

Za oknem blýsklo se. Je strašné hromobití,

tak šplhám na římsu, jak hromosvod mne vábí.

Osleplý záblesky a divnou touhou zabít

snažím se zahnat strach, jde to vcelku hravě

- končí i Zimní den. Bijí půlnoc právě...