Vysvobození

Dvanáctkrát zazněl hlas zvonu,

noc se přehoupla do druhé půli

a starý den předal vládu novému.

Bezvládné tělo leží pod peřinou,

na prázdném lůžku beze snů

a smutné oči hledí nikam.

Úsměv opět zmizel z tváře,

teď překryl ji stín bolesti,

slza osamění kane na polštář.

Tichem plují sny beze spánku,

něhou drásají opuštěné srdce

a prohlubují otupující tesknotu.

Chci nahlas křičet, potichu brečet,

vlastně chci nedělat vůbec nic

a dál čekám příchod spánku,

z bolesti milosrdného vysvobození.