Pohádka o bezmocných

Pohádka o bezmocných slabých 

Marta měla těžký úraz hlavy a byla dlouho v nemocnici. Konečně se mohla vrátit domů do rodinného kruhu. Na dobu rekonvalescence jí nastěhovali do jejího dívčího pokoje v bytě, kde teď po rodičích bydlela její sestra se svou rodinkou. Když se poprvé probudila ve své posteli, přišli jí všichni přivítat i s dětmi. Sestra se pochlubila se svou rodinkou a podala jí do postele malou dcerušku Laděnku.  Když se Marta dívala  do rysů toho malinkatého děcka, musela prohlásit, že je to celá maminka v jejích letech. Pak se ale zamyslela a říkala si : "Vždyť to dítě se přece ještě nenarodilo, když jsem měla svůj úraz a teď je to holčička skoro dvouletá." Najednou jí bylo smutno, že  promarnila tolik let v nemocnici bez sebe a přemýšlela, jestli se jí podaří ztracená léta přece jen prožít v radosti a v dobrém rozmaru. Najednou jí vytrhl ze zamyšlení sice tichý, ale dosti rozčílený  hovor její sestry s její matkou. Hádaly se o to, že zbytečná Marta bude jen překážet a zabírat místo v pokoji jejích dětí. Obě ženy si při tomto počínání neuvědomovaly, že Marta už vnímá a že slyší, co se kolem ní děje a musí vyslechnout krutou pravdu jakoby v pokoji ani nebyla. Martu to sklíčilo a vykřikla, že žádnou pomoc nepotřebuje a že se klidně o sebe postará sama. Byl to výkřik zoufalství, při kterém  zároveň věděla, že to ještě není tak docela pravda a tak nevěděla kudy kam.