Divný pocit

Jak mám divný pocit...

Jak mám divný pocit, když Tě zas vidím. Když si pomyslím,

že už tu se mnou vlastně nejsi.

Vzpomínám na tisíce věcí, které mezi námi byly...

Zkoušela jsem myslet na náhodná slova a zkoumala jsem,

co se mi pod nimi jako první vybaví - zajímavé.

Hodně věcí se pojilo s Tebou.

Vzpomínám na to, jak jsem Tě milovala a tys mě nejspíš taky hodně miloval - ale co teď? Je to tak zvláštní - je to pryč a už to ani nebolí... jen ten pocit.

Jak ho popsat? Je uvnitř, zažraný ve mě a stále hlodá.

Když sleduji Tvé chování, musím se pousmát.

Je stále stejné - zvláštní, ale dnes mi přijde navíc nějak směšné.

 Asi je to způsobeno mírou porozumění...

Dnes poprvé mě napadlo: "To bych to s Tebou byla chytla...".

Tak, a za tuto myšlenku se nenávidí! Snažím se ji okamžitě zahnat do kouta! Můžeme ale ovlivnit své myšlenky?

Vždycky, se objeví - sami a tak rychle... a pak třeba hned zmizí,

ale uvnitř stejně ještě dlouho zůstanou...

Za tuhle se ale vážně stydím, jsem tak ráda, že je neumíš číst.

Asi bych se Ti pak ani nemohla podívat do očí.

Už takhle je to teď dost těžké.

Jen malou chvíli na to jsem se na Tebe zase usmála.

Jenže stále ten pocit. Něco, co ve mě šílí, křičí, jakoby to chtělo ven...

Ale já nevím, co to je, nevím, co s tím.

Chci být sama, ale jak, když jsem v přeplněném sále?

Opřu se dozadu abys nemohl vidět můj obličej. Přez mokrou clonu pozoruji dění kolem. Lidi - jak je zajímá, co se odehrává na jevišti. Sedíme na balkoně - mám krásný výhled...  -  vidím tvůj obličej...

Chce se mi brečet!

Mě se to líbylo.

Hmmmmmm...

Poznalas, kdo hrál hlavní roly?

A jaká role byla hlavní?

Do háje!!!

Ptáš se, co mi to zas přeletělo přez nos. Rychle to zamlouvám...

Znova. Venku v ulici, kde štípe mráz se ptáš, co že se děje

- vypadáš dnes nějak vážně. Pf...

Prve jsi mě málem propíchla pohledem...

No, to umím vskutku dobře - vím, ale netušila jsem, že je to na mě tak znát... ani jsem to tak nechtěla...

Mě se můžeš svěřit, vždyť to víš.

Jó? A kdo to řiká?

Jsem zlá, vím to - nesnáším se!

Jak se mám ale komukoli svěřit. A natož Tobě.

Vždyť ani sama nevím s čím...

Myslím, že mě máš rád. Chováš se jinak, divně.

Seš na mě hodnej, né že bys někdy nebyl...

Jsem ráda, že toto nikdy nebudeš číst.

Je mi ze všeho tak smutno, jsem prázdná a cítím se opuštěná.

Potřebovala bych obejmout... Ale ty už bys to stejně asi nedokázal.

Nebo bych to spíš nezvládla já???

                                                                        Jak mám divný pocit...