Úroveň druhá – Přechodný den

                Tohle všechno se mělo změnit. Nikdo mě ale nevaroval, takže jsem se nemohl psychicky připravit. Na tohle osud prostě nehraje. Něco vám přihraje ať jste připraveni nebo nejste. Psalo se úterý 12. Května. Očekával jsem samozřejmě den běžný, ale bohužel. Byl odlišný i když ne zrovna nějak výrazně. Spíš detaily. Ráno jsem se vzbudil celkem svěží. Aby taky ne, když jsem si přispal. Rodiče už doma nebyli a autobus mi ujel. Běžné úkony jsem tedy trošku uspíšil a šel stopovat kolemjedoucí, kteří by mě vzali do školy. Ono když zaspíte, tak to není důvod k panice. To je pořád ten běžný den. Zaspání, to se stát může. Ale ono toho bylo trošku víc. Jak tak stopuju, zastavilo mi černý auto s hodně mladou holkou za volantem. Sedl jsem si samozřejmě dopředu. Tak nějak jsme se dali do řeči, i když se mi z počátku nechtělo konverzovat. Vylezlo z ní, že se jmenuje Billie. Hrozný jméno pro holku, zvlášť pro takovou. Nebyla špatná. Dokonce nebyla ani průměrná.Hezká je to správný slovo. Pak pronesla větu, která mě dost zaskočila: „Vypadáš, jako by ti dneska ulítli včely.“ Ani jsem nad tím nemusel moc přemýšlet. Měl jsem možnost říct někomu svůj problém. Rozpovídal jsem se. Řekla mi, že je to strašně zvláštní, že mě potkala. Prej má stejný problém jako já. Samozřejmě mi řekla podrobnosti. Nevim. Podle mýho žila dobře, ale jí to nevyhovovalo. Namítl jsem, že nemusí chtít měnit svůj život, když nemá proč. Jenomže jí to prostě nevyhovovalo. Nemohl jsem to pochopit. To už patřilo do mého názoru. Nikdo nemůže říct, že někdo druhý žije lepší život, dokud si to sám nezkusí. Typický příklad je s u mých rodičů. Říkají jak se úžasně bavili, když byli ve stejných letech jako já a nepotřebovali k tomu prostředky co máme my. Nedokážou pochopit, jakým způsobem se bavím já. Je by to nebralo. Podle mě je to něco jako generační nemoc. Oni říkají, že žili lepší životy než žije naše generace. Jenomže naše generace to necítí. Ale já jsem sám přesvědčen o tom, že přesně to samé, co teď říkají oni mě o způsobu života, budu jednou říkat já svým dětem. A oni zase svým. A tak dál. Nikdy nemůžou být dva životy stejné. Sečteno, podtrženo, plyne z toho, že každý sám žije svůj život, který je pro něj nejlepší a žádný lepší pro něj ani nemůže existovat. Tento názor se ve mně však objevil až po prožití toho, co vám tu vyprávím, takže nebudu předbíhat. Billie mě vysadila na autobusové zastávce, kde obyčejně nastupuju. Bylo přesně 7.45 a právě přijížděl můj obvyklý autobus. Takže všechno zase v normálu. Nastoupil jsem a sehrál s Tomem naše obvyklé divadlo. Přisedl jsem si. „Tak co je novýho, Tome ?“, zeptal jsem se a těšil na nějaké nové mučení věčného nepřítele Countera. „Ani se neptej, Nicku. Všechno je v prdeli.“, odpověděl, „ségra si příští měsíc bere toho kripla Countera.“ Mlčel jsem. Tohle byla pro Toma každopádně novinka, kterou určitě těžce nesl. Soudil jsem tak z jeho vyprávění, která mi dosud podával. Potom začal lehce nadávat, jak ho nenávidí, a tak dále. Čímž se vrátil do normálních kolejí. Když jsme dorazili do třídy, nic se nedělo. Všichni si hleděli sami sebe, dokonce i Steve. Den utekl pěkně. Domů jsem se vrátil jako obvykle a den jsem taky jako obvykle zakončil. Malá odchylka od „běžný“, byla trošku znát, ale nic to nemělo na to, co se dělo dál…