Úroveň devátá – Návrat z krajiny záhad

                Středa 20.Května. Probudil jsem se s bolením hlavy a zalepenýma očima. „Svině Berger.“, zaklel jsem a vstal z postele. „Děje se něco ?“, ptala se máma, když jsem kolem ní prošel v pyžamu a s chaosem na hlavě. „Všechno v normálu.“, řekl jsem a usmál se. Jedno mě na tom bavilo. Všichni mi celou dobu všechno žrali. Najedl jsem se a začal hledat něco, do čeho bych se oděl. Nic moc toho nebylo. Ale co to kecam. Byly to ty samý hadry, co jsem nosil tejden před tím. Oblík jsem se. Měl jsem tendence jít do garáže pro auto, ale bohužel jsem si uvědomil, že tam stojí jenom tátovo starej Ford Sierra. Všechno mě totálně podělávalo. Zase ten autobus plnej starejch známejch tváří, který umí odpovědět na pozdrav a nebo čumí, jako kdyby sežrali Šalamounovo hovno. A samozřejmě třešnička na dortu: bývalý závodník, řidič autobusu v kšiltovce s nápisem I Love Kamikadze. Za pár minut jsme byli ve městě a já zase přesedal na ten autobus městský hromadný dopravy. Nastoupil jsem a rozhlédl se. Ale to snad ani není možný. Kdo to tam sedí sám na sedadle pro dva cestující ? Kdo jinej než schýzař Tom. I když kdo z nás teď byl větší schýzař ? Schválně jestli to klapne… „Dobrý den je zde volno ?“, utrousil jsem. „No já tady držím místo kamarádovi.“, odpověděl Tom a tvářil se vážně. Sednul jsem si a Tom nic nenamítal. „Co dělá Counter ?“, řekl jsem a usmál se. „Leze mi na nervy, včera například …“ Nemohl jsem ho poslouchat. Koukal jsem ven a sledoval okolí. Tak dlouho jsem si nevšímal toho co je kolem mě, protože jsem na to neměl čas. Až teď. I když tejden není zas až tak dlouho. Ale mě to tak připadalo. Dojeli jsme konečně až k naší škole. Samozřejmě, že to nebyla Akademie. Vylezli jsme pět poschodí a zalezli do třídy. Rozhlédl jsem se. „Je to opravdu ta správná třída ?“, řekl jsem. V tu chvíli se ke mně přiřítil Steve a bez pozdravu mi vpálil: „Tvoje a moje webový stránky se prostě nedají srovnávat, Kakáči.“ „Taky tě rád vidim.“, řekl jsem s úsměvem a odvrátil se od něj. Zaťukal si na čelo a uchýlil se ke svému místu v druhé lavici prostřední řady. Jsem tam kde jsem byl, řekl jsem si. Těch sedm hodin ve škole uteklo celkem solidnim způsobem, ale na mě to nenechávalo příliš kladných hodnot. Strašně mě prudil soused Marty, kterej nevidí na tabuli a věčně nestíhá. A já na něj potom musim čekat, protože on si to dopíše z mého sešitu. Namítnete, že je to běžnej kompromis. Já vim, to je. Mě to ale strašně štve. Kdyby to bylo jednou za čas, ale to je den co den, hodinu co hodinu. Asi jsem trošku výbušnější povahy, ale sáhněte si na srdce jestli by vám to taky nelezlo na nervy. Cestou ze školy jsem potkal důvěrně známé auto. Byla to Billie, kdo jiný ? Zastavila mi a já si nastoupil. Už to zase byla na první pohled trošku nadřazenější žena s velkým rozhledem a patrně i slušným majetkem. „Tak jak, Nicku ?“, zeptala se, když jsem zavřel dveře. „Jak by asi mohlo bejt. Naprosto příšerný. Na zhroucení.“, řekl jsem a ani jsem nemusel přehánět. „Už jsem zase chudej a prožívám tu monotónnost. Ale tohle všechno bych překousl, kdyby mi nechyběla jedna věc.“, doplnil jsem a zbytek jsem nechal Billie na domyšlení. „Russel.“, zareagovala okamžitě se stoprocentní trefou. „A kdo jinej.“, řekl jsem. „Doufám, že používáš, to co ses v Nové realitě naučil a co ti vlastně Nová realita měla ukázat.“, řekla Billie. Zamyslel jsem se. „Vždyť přece víš, že hlavně kvůli tomu si byl podroben Nové realitě.“, doplnila. „No jasně. Máš pravdu.“, řekl jsem a začalo mi svítat. „Tak používáš nebo ne ?“, dožadovala se odpovědi. „Vlastně nepoužívám. Tedy jinými slovy, od rána jsem to nepoužil.“, řekl jsem. „To není pravda. Ještě nikdy si to nepoužil. V Nové realitě to bylo vybudovaný už podle toho, ale někým jiným.“, řekla a měl pravdu. „Máš pravdu. Začnu. Hned jak opustím tohle auto, začnu s tím.“, řekl jsem. „Tak je to správně.“, řekla Billie a usmála se. „Jenom s něčím budu možná potřebovat pomoct.“, dodal jsem. „Když budeš potřebovat, řekni si.“, řekla Billie. Odvezla mě až domů. „A co si se vlastně naučila ty ?“, zeptal jsem se jí, když jsem vystupoval. „Já ? Nestěžovat si, když nemusím. Prožila jsem nejhorší týden svého života. Teď už vím, že nemusím nic měnit.“, řekla a usmála se. Zabouchl jsem dveře. Jestli se ptáte, čemu jsem se vlastně naučil, tak jste si možná nevšimli, že sem se vždycky nechával unášet životem a nic nedělal. Potom jsem potkal Bergerem vybudovaný život a zjistil, že každý z nás má moc, měnit svojí budoucnost a svůj život k obrazu svému. To jsem se naučil. Měnit svůj život. I když jsem to zatím v praxi nepoužíval, teoreticky jsem věděl jak. „Budoucnost nebyla ještě napsána. Dám si záležet …“