Úroveň šestnáctá – Soudce Osud

„Asi jsem se zamilovala.“, řekla mi Billie druhý den. „Prosím ?“, byl jsem zaskočen. „Ron je tak…“ „Počkej !“, přerušil jsem jí, „Zamilovala ses do Rona Bergera ?“ „Asi jo.“, přisvědčila s úsměvem. Zapřemýšlel jsem. Z jedné strany mi to vyhovovalo, protože tu byla šance, že mi tím dá Ron mnohem větší šanci. Ale ze strany druhé jsem nyní věděl o Ronovi i jeho stinné stránky, které mi včera řekla Russel. A já nechtěl, aby tak skvělá holka, jakou bezpochyby Billie byla, byla zklamaná. „Rozmysli si to Billie.“, řekl jsem jen. Ujistila mě, že to určitě udělá.

Znal jsem jasně pravidlo s telefonováním holce hned druhý den. Přesto jsem ho porušil. Nešlo to vydržet. Vytočil jsem její číslo a dal si k uchu sluchátko. „Prosím.“, ozvalo se. „Ahoj. Tady Nick.“, řekl jsem. „Nick ? Copak neznáš to pravidlo ?“ „Jaké pravidlo ? Myslíš to s tím voláním holce druhý den ?“, řekl jsem. „Přesně to mám na mysli.“, odpověděla a rozesmála se. „Víš, proč volám ?“, položil jsem hádanku i přestože jsem věděl, že to není vhodný. „Možná. Ale radši se necham podat.“, řekla. Bylo ticho. Ne moc dlouho. „Mohl bych tě dneska vidět ?“, vypravil jsem ze sebe konečně. „Viděl si mě přece včera.“, řekla. Na tyto odpovědi jsem byl zvyklý. Věděl jsem, že je nemyslí až tak vážně, jak je říká. „To je pravda.“. přisvědčil jsem a víc nenamítal. Zase bylo ticho. „Dobře. Kdy a kde ?“, řekla konečně. „Stavím se pro tebe třeba za hodinku.“, namítl jsme. Neměla nic proti. Hodil jsem na sebe to nejlepší, udělal si odvážný účes a nasadil černý brejle. Ve zbylém čase jsem trošku oprášil svůj vůz, aby byl připraven na dokonalou projížďku. Russel mě už čekala. Rozhodl jsem se, že se jí připomenu jak nejlíp to půjde. To že jsem jí potřeboval vidět, bylo jasné. Její přítomnost jsem psychicky potřeboval, ale zároveň mě její pohled doslova zabíjel. „Kam mě vezmeš.“, řekla, když nastoupila do auta se sklopenou střechou. „Kam budeš chtít.“, odpověděl jsem. „Nechám to na tobě, Nicku. Tys mě vytáhl ven, tak se čiň.“, řekla a bylo vidět, že si stojí za svým. Bylo jasné, že musím najít kompromis. „Dobrá. Tak to uděláme tak, že já něco vymyslím a ty taky.“, řekl jsem. „To je fér. Můžem si třeba někam sednout ?“, namítla. Souhlasil jsem. Vzal jsem jí do její oblíbený restaurace. Nebyla ani tak drahá, jako dobrá. Věděl jsem bezpečně, že tam Russel ráda chodí. Byla překvapená, když jsem tam zastavil. „Můj oblíbený podnik.“, řekla tlumeně. Co jiného jsem mohl říct než: „Můj taky.“ Dali jsme si malý dezertík a něco málo k pití. „Teď, jestli dovolíš, navrhnu způsob zábavy já.“, řekl jsem. Souhlasila. Nastoupili jsme do auta a odjeli do sportovního centra. Jednou v Nové realitě jsem tam s ní byl. Ani nevím jestli jsem se o tom zmínil. Snad jedině tam jsem mohl jejímu podvědomí opravdu dokonale říct: „Jsem to já.“ Začali jsme něčím lehčím a zvolili jsme minigolf. Potom dál přes střelbu až k tenisu. Možná si řeknete, že je to trošku divný rande. Dělal jsem jen to, na co od mě byla Russel zvyklá z Nové reality. Den pomalu končil. Zavezl jsem Russel zpět domů. „Fakt jsem se bavila, Nicku. Probudil si ve mně zase tu extrémní chuť do života. Za což jsem ti samozřejmě vděčná. Ale musím ti něco říct. Je mi s tebou docela dobře, ale zapomínáš, že chodím s Ronem. Už dlouho. Myslím, že bychom se neměli takhle stýkat. Každý máme svůj život rozehranej jinak. Připadá mi, že to strašně kombinujeme.“, řekla a vystoupila z auta. „Ještě jednou díky, Nicku. Ahoj.“, dokončila a odcházela. „Počkej.“, snažil jsem se zdržet jí. „Ne Nicku. Prosím. Dej mi čas.“, řekla a mě to celý připadalo jak z klasickýho americkýho filmu. Sklopil jsem hlavu a nechal jí odejít. Chvíli jsem dumal a potom jsem odjel domů. Ještě tentýž večer mě chytla deprese. Dalo se to čekat. Měl jsem jí vždycky, když mi připadalo, že sem Russel lhostejnej.

Nebylo mi vůbec dobře. Místo školy jsem zůstal doma. Nedal jsem nikomu vědět co se děje. Chtěl jsem se z toho dostat sám. Vypadalo to, že to nepůjde. Byla to taková bolest, že jsem neměl ani sílu usnout a přespat to. Odpoledne se ozval domovní zvonek. Šel jsem otevřít. Byl to Kid, kterej se přišel podívat co se se mnou děje. Všechno jsem mu popořadě řekl. Neviděl to tak černě jako já. „Copak ti to nedošlo ? Povedlo se ti to. Probudil si v ní druhýho Rona Bergera, kterýho měla nejradši. Sama ti to přece řekla.“, řekl Kid. „Mě to tak rozhodně nevyznělo.“, odpověděl jsem. „Ať je to, jak je to. Nic si nezkazil. Je to otázka času. Ozve se ti.“, řekl Kid útěšně. „A nebo taky ne. Nevydržím to snad ani další minutu.“, řekl jsem a napil se kafe, který jsem si uvařil před Kidovým příchodem. Bylo už studený. Kid se zvedl. „Já bych řekl, že si udělal Ronovi v Nové realitě moc dobrý jméno. Upevnils tak jejich vztah a teď díky tomu trpíš.“, začal brouzdat po pokoji Kid. „Musí existovat něco, co jí totálně přesvědčí.“, uvažoval nahlas. „Ukaž mi co.“, řekl jsem. „Když to nevíš ty, tak já už vůbec ne.“, řekl Kid a chytil se za bradu. Potom se náhle zastavil u mé vytrýny s knihami. „Co je to za fotku ?“, řekl. „Která ?“, otočil jsem se. Koukal na fotku z lunaparku. To byla ta fotka, která mi zbyla z Nové reality. Byl jsem na ní s Russel. „Jo tahle. Nechápu co s ní ?“, řekl jsem. „Možná máš pravdu. Asi nic.“, řekl Kid. Když ani po další půl hodině na nic nepřišel, rozloučil se a odjel. Uplynul den a nic se nelepšilo. Pořád jsem ležel doma a snažil se nějak vyléčit tu nesnesitelnou bolest. Opět mě navštívil Kid. „Vím jak ti je, Nicku.“, utěšoval mě. „Co mi neseš ?“, zeptal jsem se dotěrně. „Jak si vůbec poznal, že ti něco nesu ? Máš pravdu nesu. Nesu ti novinky. Byl jsem na akademii. Russel se rozešla s Ronem. Tedy vlastně to bylo obráceně. Ron poslal Russel k vodě.“ „Cože ?“, vyskočil jsem. „Ron teď chodí s naší kamarádkou Billie, se kterou jsme ho záměrně seznámili.“, řekl Kid. „Billie jeho city opětuje, to je jasný.“, shrnul jsem. „A co Russel ?“, zeptal jsem se po chvíli. „Nevypadá to dobře. Je z toho celá špatná. Její kamarádka říkala, že probrečela celou noc.“, odpověděl Kid. „Tak to je ztracený. Nedokáže na něj zapomenout. Je mnohem atraktivnější než já.“, řekl jsem. „Myslíš, že bych si mohl půjčit tu fotku ?“, řekl z ničeho nic Kid. „Klidně si jí půjči. Nevím k čemu ti bude.“, odvětil jsem. Kid sebral fotku a odešel.

Následující události znám pouze z vyprávění a dodatečného doslechu. Nebyl jsem při tom, ale vím, že se to tak stalo. Ještě ten samý den, co si u mě vzal Kid fotku, navštívil spisovatele Jacka Ardona. Vyžádal si od něj jeho knížku Nová realita. Nechtěl jí pro sebe. Hned po tom zajel k Russel, jejíž adresu zjistil už dřív ode mě. Zazvonil u jejích dveří, ale nikdo neotevíral. „Ahoj, Kide.“, ozvalo se najednou za jeho zády. „Ahoj, Russel.“, otočil se a uviděl zjevně trápící se Russel. Jak jsem pochopil, rozhodl se na vlastní pěst dokázat Russel, že to není Ron, do koho je blázen, ale že jsem to já. „Hledáš někoho ?“, zeptala se. „Hledám tebe. Musím si s tebou vážně promluvit.“, řekl vážně a bylo mu jedno v jakém je ona stavu. „Chceš jít dál ?“, zeptala se po chvilce. „Ne. Není třeba. Dlouho tě nezdržím.“, odpověděl a přešel rovnou k věci. „Jak se cítíš ?“, zeptal se. „Není mi dobře.“, odpověděla a bylo vidět, že to není téma o kterém by se ráda bavila. „Stejně jako tobě je v tuto chvíli ještě jednomu člověku.“, řekl a snažil se být tajemný. Russel mlčela. Zřejmě si uvědomovala, o kom Kid mluví. „Přišel jsem ti jenom říct, že se z toho dostane. A po té zkušenosti bude schopen přežít prakticky cokoliv. Dalo by se říci, co ho nezabije, to ho posílí. Ale i tak. Rozmysli si, jestli je dobře, aby se z toho dostal.“, řekl Kid a odmlčel se. „Hlavou mi proudí tisíce myšlenek a srdcem tisíce pocitů. Ani jedna nebo jeden z těch tisíce mi neukazuje cestu. Nevím jak se mám zachovat.“, odpověděla a sklopila hlavu. „Něco jsem ti přinesl.“, řekl Kid a podal Russel knížku od Jacka Ardona, kde byla veškerá pravda. Na poslední stránce byla přiložena fotka z lunaparku. „Co je to ?“, zeptala se. „Přečti si to. Pořádně a pokus se pochopit. To co je uvnitř ti, když se pořádně zamyslíš, ukáže cestu.“, řekl Kid. Russel si knihu vzala a přečetla název: „Nová realita.“ „Mám dvě rady. První: Až budeš číst ty řádky snaž se brát, to co se ti snaží říct autor jako danou věc. Jen tím způsobem lze najít cestu ze slepé uličky. Druhá rada: Začni s tím hned. Měj se krásně, Russel.“, dokončil Kid a odešel. Ten den jsem ho já, Russel i okolní svět viděli naposledy. Porazilo ho auto necelou hodinu potom, co odešel od Russel. Jeho údajná poslední slova byla: „Řekněte Nickovi, že víc jsem pro něj udělat nemohl.“ Dozvěděl jsem se to samozřejmě mezi prvními. Rázem jsem ztratil další iluze a můj život se stal jenom šedým ohraným páskem. Nechtěl jsem nikoho vidět. Ani rodiče, ani Billie. Chtěl jsem být sám. Nešlo zapomenout a já hledal východiska. Russel nic nevěděla. Knížku, kterou jí Kid dal přečetla za necelý týden. Nepochopila jí. Když jí ukládala do poličky, vypadla fotka z lunaparku. Podívala se na ní a nevěděla co si o ní má myslet. Vzala znovu knížku a znovu si jí přečetla. Potom si poznatky z ní začala dávat dohromady s fakty jako byli například: „Proč jí dal knihu právě Kid, proč v ní byla tolik záhadná fotka.“ A už vůbec nechápala co má obsah knihy co dělat s ní. Ptáte se jestli jí to došlo ? …

Od Kidovi nešťastné smrti, kterou jsem později nazval obětí, uplynulo mnoho dní. Školu jsem záměrně zameškával. Nedokázal jsem se stejně na nic soustředit, takže jsem raději hledal způsoby udolání psychické bolesti. Jed jedna věc mě uklidňovala i když jen na určitou dobu. Pořád se to vracelo a vracelo. Ale pokaždé když jsem stál na té skále nad řekou a díval se na západ slunce, cítil jsem se líp. Líp než kdy před tím. A abych se vrátil k Russel. Opravdu jí to došlo. Jednou když jsem seděl před západem slunce na skále a díval se dolů, ozval se za mnou známý hlas. „Ahoj Nicku.“ Neotáčel jsem se. Trošku mi to přišlo, že Kid zemřel kvůli ní. Přistoupila blíž. „Můžu ?“ Podíval jsem se na ní a kývl. Sedla si vedle mě do mechu a mlčela. „Chci ti říct, že tý věci s Kidem je mi líto.“, řekla po chvíli mlčení. Znovu jsem se na ní podíval. „Jo. Dík.“, odmlčel jsem se. „Vlastně tady nejsem kvůli tomu.“, řekla a já stále mlčel. „Proč nic neříkáš ?“, řekla najednou. „Chci si pěkně v klidu vychutnat ten západ.“, odpověděl jsem. „Myslíš, Nicku, že by ses o něj mohl podělit se mnou ? Tak jako tenkrát ?“, řekla najednou a mě ve zlomku vteřiny všechno došlo. Před tím mi nepřišlo divný, že je tady. Bral jsem jí jako sochu, ale teď jsem věděl co se stalo. Přesně tak. Pochopila celou tu zvláštní a složitou pravdu. Pochopila, že se mnou prožila týden života místo Rona Bergera. Pochopila všechno. A teď mi to přišla dát najevo. Nepřišla se omluvit, ani neměla za co. Přišla mi říct, že pro ní neexistuje žádné jiné mé druhé já. Jsem jen jeden, nenahraditelný. Každý člověk je nenahraditelný a i tento příběh je toho důkazem.

Slunce začlo zapadat a údolím se rozlilo tradiční červené světlo. Vyměnili jsme si: „Miluju tě.“, a vášnivě se políbili. Až nyní jsem měl opravdu pocit, že mě miluje. A až nyní jsem věděl, že jsem to opravdu já, kdo miluje jí.

Doslov

Asi si teď myslíte, že jsem blázen. Možná jsem, možná ne. To posuďte sami. Vždyť, je něco lepšího, než mít na věc vlastní názor ? Příběh jsem psal s chutí. Poznal jsem, co znamená opravdová inspirace. V příběhu je něco co jsem ovlivnil já a můj soudobí život. Na druhou stranu mě ostatní věci z příběhu zpětně ovlivňovali. Často mi psaní tohoto dílka přivodilo depresi. Vím přesně proč. Vím i proč jsem i po četných neúspěších začal psát znovu od první kapitoly. Člověk má vytrvat. Člověk má mít vytyčený cíl a tvrdě za ním jít. I přes mrtvoly. Dejme si záležet. Svojí budoucnost máme ve svých rukou …

 Milan Ježek 4.12.2002

…a jestli jsem si to vysnil, tak teď čekám, až zazvoní telefon a v jeho sluchátku uslyším tu, která mě vlastně už jen zabíjí. Proč jenom mi nedala šanci, když mě nezná…

KONEC