Poklad

Je to povidka o pokladu, který není zrovna tím pravým pokladem, jak se ze začátku zdá

Poklad

"K čertu, atomovku nechci, co teď s tím?" klela Simona před počítačem. Zrovna hrála válečnou strategii a nepřítel se rozhodl použít superzbraň. Teď hledala nějaké síly k odvrácení útoku. "Vezmeme nějaké tanky z obrany, cvičené psy k tomu, taky nějaké raketomety, ještě těžkooděnce. To by mohlo stačit, podpoříme to ledadly," přiklepla nové jednotce označení tým 1. Hned poslala vojska ven ze základny a zatím obětovala průzkumný letoun k lokalizaci odpalové rampy. Jen se dostal nad nepřátelskou základnu, stal se terčem pozornosti protiletadlových děl. Odkryl však oblast s rampou a to teď bylo nejdůležitější. Simona nasměrovala síly přímo na místo a odlákala pozornost laserových kanónů volně pobíhajícím vojákem. Než ho dělo zničilo, stačila velká část jednotek přejít nebezpečnou zónu a tak v ohni zůstal pouze jeden lehký tank. Několik pěšáků se vyhnalo proti postupující Simoně, ale o ty se spolehlivě postaral cvičený pes. Ještě malý kousek a vojska stála před bombou. "Fajn, máte dvě minuty do odpálení," přikázala tankům zničit nebezpečnou zbraň. Několik salv z těžkých tanků rozbořily jadernou raketu na kouřící trosky, které vzápětí vzplály atomovým výbuchem. Jednotky, které Simona poslala mu padly za oběť. Vzápětí radiace zasáhla základnu nepřítele a zničila velkou část jeho pěchoty. "Kdybych byla svině, tak ti tam vjedu se zbytkem a je po tobě, ale to by nebylo moc zábavné," vysmála se počítači. Vzápětí zazvonil její telefon. "Slyším!" zvedla ho. "Ahoj Sime, co děláš? Mohla bys zítra přijít k lomu?" ozval se bývalý spolužák Jirka. "Zrovna jsem odvrátila jadernou katastrofu a zítra, no uvidíme, proč?" odpověděla. "Snad zase nepaříš? Venku svítí slunko a ty doma. Hele, něco potřebuju, a vem si taky plavky, něco mám," řekl. "Spadl ti na dno desetník, co? Tak fajn, zítra, třeba v devět?" navrhla. "OK, ale nezapomeň, je to fakt bomba," přikývl Jirka. "Teď jsem jednu zneškodnila," zavěsila Simona s úšklebkem.

"Tak kde je?" zeptala se, sotva se následujícího dne potkali. "Co?" nechápal Jirka. "Přece ta bomba!" rozhodila rukama. "Jo, jasně, ale nepředbíhej," klidnil ji. "Předevčírem se vyboural na kole můj bratránek," začal. "Milan?" zeptala se. "Jo, on, jel dolů kolem Havraního mostu a tam ho sejmul autobus. Teď je v nemocnici a má levou nohu na sračky." "A dostane se z toho?" starala se Simona. "Ale jo, jenže měsíc bude ležet v nemocnici a měsíc doma," pokračoval Jirka. "Ale tos mi asi říct nechtěl," přerušila ho Simona. "Neruš pořád, sakra! Jel dolů jak blázen, protože mi chtěl něco říct," řekl. "A to bylo?" dělala Simona znuděnou. "Na dně jezera v lomu je prý nějaký poklad. Potápěl se tam a něco našel, ale teď se k jezeru dostane nejdřív v září a tom už nebude doba na potápění," vysvětloval. "Proč rovnou neřekneš, že chceš, abych ti ten poklad vytáhla?" namítla. "Uhodlas, ale prý je tam toho moc, bude to chtít čas, zkusíš se tam podívat?" zeptal se. Simona se na něj podívala jako na blbce: " Jedno ti řeknu, ten lom je zatopený dvacet let, je hluboký asi padesát metrů a široký dvakrát, možná třikrát tolik. Milan se do takový hloubky ponořit může, ale já ne. Ne bez ničeho," odmítla. "Ale to není třeba, sleduj co mi nakreslil," vytáhl z kapsy kus papíru. "Z druhé strany, kde nikdo nechodí je to o mnoho mělčí. A prý tak ve čtyřech metrech je tam potopený buldozer. V něm je nějaký vzduch zachycený v kabině, tak se tam můžeš nadechnout. Takových pět metrů od něj je ve skále skulina a v ní ten poklad. Prý jsou tam nějaký hrnce s penězi a pohárky," vysvětloval jí nákres. "Díváš se moc na televizi," chtěla ho odbýt Simona. "Tohle našel," vytáhl Jirka z kapsy něco blýskavě žlutého. Byla to mince o průměru víc jak pět centimetrů a podle váhy bylo poznat, že jde o zlato. "Si děláš kozy?!" nevěřila Simona. "Zkus se tam podívat," nabádal ji Jirka. "Jak je to hluboko?" zeptala se. "Čtyři metry, víc prý ne," odpověděl Jirka. "I tak je to dost," váhala Simona. "A ten buldozer je tam určitě?" ujišťovala se. "Milan by nelhal," přisvědčil. "Zkusím to," rozhodla se. Svlékla si triko a shodila ze sebe šortky a skočila do vody. "Mám ti počítat, jak dlouho tam budeš?" žertoval Jirka. "Vtipný!" ušklíbla se Simona a potopila se. Voda byla kalná a přílíš velký rozhled neměla. Šla stále hlouběji, ale dno nikde. Už musela nahoru. "Máš něco?" volal Jirka ze břehu. "Ne!" zavrtěla hlavou a zkusila to znovu. Ani nemohla rozlišit, jestli se dostala do větší hloubky, než minule, ale stejně nic nenašla. Znovu se vynořila. "Máš?" hořel Jirka nedočkavostí. "Je tam prdlajs vidět! Kalný je to moc," odpověděla. Zkusila to znovu. Se stejným výsledkem. "Tak co?" zase se ptal Jirka. "Až něco najdu, pošlu ti textovku, si to pojď zkusit," rozčilovala se Simona. "Díky, minulý týden mě hodili do vody na druhým břehu a taky mě museli vytáhnout," vyprávěl Jirka. "Já bych tě ani nevytahovala, co je to za člověka, který v patnácti neumí plavat?" ponořila se zase. "No, jen se tohle," ušklíbl se Jirka a sedl si na břeh. Simona se po chvíli zase vynořila bez úspěchu. "Kde je ten budlozer?" plavala ke břehu. Jirka vytáhl papír. "No, Milan nakreslil, že tak bůra metrů od skály. Ale má to tu tak křivě, že bych řekl, že to převisuje," zkoumal plánek. "Taky že jo!" přikývla Simona. "Je to pět metrů?" odplavala kousek od břehu. "Ale jo," pokrčil Jirka rameny a hned na to zmizela Simona pod hladinou. Čím byla hlouběji, tím více ji tlačila voda na oči a začínalo ji hučet v uších. Už se musela vrátit, ale když se chtěla odrazit, kopla do něčeho pevného. "Něco mám!" houkla na Jirku, jen co se vynořila. "Co?" vyptával se hned. "Jak jsem se chtěla dostat nahoru, tak jsem se asi odrazila od střachy toho bagru," vysvětlovala. "Ale už jsem neměla vzduch," dodala. "Vzduch je přece i v tý kabině," namítal Jirka. "Jo, ale dovedeš si představit, jak bude v těch čtyřech metrech stlačený? No jo, z fyziky štyca, co byste chtěli," potopila se znova. Teď už šla docela najisto. Za chvilku se její prsty zachytily rámu kabiny a podplula do malé díry směřující ke kabině. Když se vynořila, opravdu tam trochu vzduchu bylo. "Jsem to říkala, že tu bude tlak, jak v doma po vysvědčení," projevila svou nespokojenost. Nadechla se a vydala se hledat samotný poklad. Po několika tempech skutečně dorazila k malému skalnímu otvoru. Když se pořádně podívala, uviděla nádobu, ve které bylo plno mincí, jaké ji ukazoval Jirka. Natáhla se pro pár z nich a vrátila se k buldozeru. Krátce se nadechla a směřovala nahoru, protože hučení v uších ztrácelo na snesitelnosti. "Mám," vynořila se se čtyřmi zlaťáky v ruce. "Pojď na břeh," volal ji Jirka. Jen co vylezla, porovnal Jirka její nález s se svým jediným. Všechny byly navlas stejné. "Kdo je asi ten týpek na tý minci?" přemýšlel Jirka. "Máš to tam napsané," odvětila Simona. "Jo, ale tohle písmo by měla vidět Kasíková a nedala by mi z tolika diktátů bůra, že to nemůže přečíst," vzpomněl si Jirka na školu. "Je jich tam jako much a jen ty čyři jsou dost těžký, najednou jich moc nevezmu, chtělo by to někoho, kdo má větší sílu," popisovala mu situaci. "V tom bagru trocha vzduchu je, ale dýchat se tam skoro nedá, jak je to stlačený, to je jak kdybys byl v míči," kroutila hlavou. "Jdeš ještě?" zeptal se Jirka. "Zkusím," přikývla. "Znovu se ponořila a směřovala přímo k pokladu. Nabrala zase do ruky, přitom si všimla, že více vzadu ve skulině jsou ještě nějaké zlaté poháry. Už se chtěla vrátit, když si všimla malého kovového předmětu. Sebrala ho taky a směřovala k bagru. Trochu se nadechla vyplula nahoru. "Máš?" ptal se hned Jirka. "Mám," přisvědčila a směřovala ke břehu. Že sis dala na čas, už jsem si říkal, co bych dělal, kdyby ses nevynořila," pomáhal ji Jirka z vody. "Ty asi nic, mám jen tři, ale vzadu jsou fakt nějaký hrnky ze zlata, ty budou pekelně těžký," podala mu svůj úlovek. "Stejně mi řekni, kde se tam vzalo takový bohatství?" přemýšlela. "Loupeživí rytíři, to bylo v dějepise," odpověděl Jirka. "V tom lomu brali šutry jak o život, to si toho nevšimli? A když tu byl před tím masiv, jak to dostali tak hluboko do takovýho šutru?" zvedla malý kamínek. "To neřeš," odbyl ji Jirka. "Co s tím uděláme?" zeptala se. "To je otázka! Necháme si to a máme něco na horší časy," odpověděl bez váhání. "Ses zbláznil? Tyhle mince už nejsou v oběhu pár set let," namítla Simona. "To máš jedno, prodáš to do muzea, pojedem půl na půl?" chystal se dělit kořist. "Pro mě za mě, ale mě to smrdí," nekončila Simona v uvažování. "Už ti hrabe z toho věčného hraní. Hledáš pasti i tam, kde nejsou. Hele, nechtělas náhodou nový pécéčko? Za tohle si koupíš celou hernu u Bossa a ještě mu můžeš do konce života vyplácet důchod," plánoval Jirka. "Říkej si co chceš, ale mě se to nelíbí," kroutila hlavou. "A je mi zima," dodala a popadla svý věci. "Skočím se převlíct do suchýho," řekla a odskočila za skalní výstupek. Jirka si prohlížel jednu minci. "Mě se zdá, že jsem to někde viděl," bručel si. Simona se vrátila. "Hele šprte, mě se zdá, že jsem tohle někde viděl, nebylo to v nějaký učebnici dějepisu?" zeptal se. "Možná," rozčesávala si vlasy prsty. "Hele co jsem dole našla," podala mu malý kovový nález, který ji dole zaujal. "Hm a co jako, podle mě kousek z tkaničky z tenisky," chtěl to zahodit. "Jo, a od kdy nosí loupeživí rytíři tenisky?" namítla. "Ježiši, ty seš ale paranoik, vždyť to mohlo někomu upadnout na břehu a pak to tam hodil, stejně jako teď já. A vsaď se,k že příště to tam najdeš zase," hodil kousek kovu do vody. "Příjdeš doufám zítra?" ujistil se. "Ale jo, ale až odpoledne, třeba ve dvě, jo?" souhlasila. "Dobře, a hlavně se s tím nikde nechlub, teda jestli si chceš pro sebe koupit tu Bossárnu," upozornil ji Jirka. "Jsem nějaká drbna, či co?" obořila se na něj.

"Končíš," chtěla Simona stisknout drtivý úder na oslabeného nepřítele, když obrazovka najednou potmněla a po chvíli se na ni rozsvítilo varovné hlášení o příliš vysoké teplotě systému. "Sakra, zas je léto a je mu horko," zaklela, popadla telefon a vytočila Radka, který ji vždy na léto připojil jeden přídavný větrák. "Prosím tě, přijď ke mě, zas potřebuju chladit, " vyhrkla, sotva někdo zvedl telefon. "Dobře, jen klid," vylekal se Radek. "Zítra se k tobě stavím, už by ses to mohla naučit, není na tom nic těžkýho. Skočím k tobě odpoledne," navrhl. "No, jo, vlastně ne, já tu zítra odpoledne nebudu, ale ségra tu zůstává, tak by to mělo být v suchu," odpověděla Simona. "Fajn, tak ji řekni, že příjdu," položil Radek.

Máš hezký zpoždění, prej ve dvě a ono už je půl třetí," vítal ji druhý den Jirka u lomu. "Čekala jsem na Radka, měl mi přijít spravit komputer, ale nepřišel, tak jsem letěla za tebou," seskočila z kola a šla rovnou ke břehu. "Jo, víš co mě včera napadlo?" ptal se Jirka. "Nevíš, jak bych to mohla vědět?" namítla. "Jak jsi říkala, že ty zlaťáky jsou v hrncích, jsou ty hrnce rezavý?" vyklopil na ni Jirka. "Toho jsem si vůbec nevšimla," svlékala si triko. "Myslím, že, ale ne, radši se podívám, tam dole je voda kalná tak, že vidíš leda tak, kde je skála, ale ne jestli je tam rezavý hrnec. Ještě u toho bagru to jde, ale někde nevidíš na dva metry. Však jsem si vzala tohle," nasadila si malé plavecké brýle a skočila do vody. Ponořila se až ke starému buldozeru, a směřovala přímo k otvoru ve skále. Pečlivěji si prohlížela detaily. Když trochu napnula zrak, viděla, že vnitřky hrnců se lesknou, tedy určitě nejsou rezavé. Natáhla k nim rku a ohmatávala jejich vnejšek. Leknutím ztuhla. Byly to obyčejné smaltované hrnce, v jakých si vařila oběd, když byla její matka v práci. Rychle sebrala pár zlaťáků a směřovala zpět. "Do prdele," zaklela, sotva se vynořila. Ty jsou tam tak maximálně rok!" Znovu sklouzla do vody a směřovala nahoru. "Prd loupeživí rytíři," křikla na Jirku, který postával na břehu. "Jsou to obyčejný kastroly, v jakých ti matka vaří oběd. A navíc tam asi nejsou dlouho, protože ještě vůbec nereziví!" "Ale kdo je tam pak dal?" namítl Jirka. "To je mi fuk, spíš mi řekni, jestli si pro ně zase nepříjde?" zeptala se Simona a plavala ke břehu. "To je super," zasmušil se Jirka. "Mám jich pět kousků, ale fakt je mohli dělat menší, jak to mám nacpat do dlaně?" rozčilovala se, když mu je podávala. "To by chtělo je rychle vytáhnout," uvažoval Jirka. "Jak?" namítla Simona. "Donesu ti pytel!" napadlo ho. "Ty seš zase vtipnej, a jak ho asi nahoru vytáhnu?" křenila se mu. Radši skoč tam do těch smrčků a podej mi tam nějakej dlouhej klacek. Asi to mělo být přikrytý šutrem, ale ten se odvalil. Když do něj drcnu víc, tak se určitě uvolní, akorát mám na to trochu malou sílu," navrhla mu. "Hned tam skočím," vyběhl a za chvíli se vrátil s asi metrovou větví. Trochu ji olámal a podla jí Simoně. Chvíli si ji nevěřícně prohlížela a pak řekla: "Uvidíme, jestli to bude stačit." Potopila se s ní, ale moc hluboko se nedostala. Dřevo se potápět nechtělo. "Potřebovala bych něco těžšího, kus tyčky ze železa, tohle mě táhne nahoru," mávala na Jirku větví. "A neřekli ti tam dole, kde to mám vzít?" ušklíbl se Jirka. "Zkus mi jednu vyrvat z kola," odsekla Simona a potopila se znovu. Pokoušela se něco najít u potopeného bagru, ale nic volného tam nebylo. Naštěstí si ale všimla ostrého kusu kovu, který trčel z bahna u kabiny, malý kousek od místa, kudy si chodila pro vzduch. "Ještě abych se tu napíchla!" pomyslela si a plavala nahoru.

Na břehu zatím vylekal Jirku Radek. "Jdu pro Simonu, kde je?" zeptal se. "Dole," ukázal Jirka na vodu. "Kdy se chystá nahoru?" šátral v kapse. "Za chvíli," pokrčil rameny Jirka. Radek zatím vytáhl krabičku cigaret s nápisem Marlboro, v níž nosil levnější Startky. "Kouření škodí zdraví," ozval se Jirka. "Tak nezáviď a kuř taky," zapálil si Radek a dlouze vyfoukl kouř na Jirku. "Nic tam není," vynořila se najednou Simona. "Tak naber jenom ty mince," volal na ni Jirka. "Čaues!" pozdravil ji hlasitě Radek. "Čau, počkej," odpověděla Simona a plavala ke břehu. "Máš to hotový," kývnul na ni Radek, když se chytila břehu. "Fajn a co za to?" zeptala se. "Jako vždycky," odpověděl. "Vemeš si to sám? U kola mám hadry, měly by tam být nějaký drobný," poslala ho pro peníze. "Fajn, co to tu děláte?" ptal se. "Hledáme poklad," odpověděla Simona. "Hm, a už jste něco našli?" zeptal se pobaveně. "Jo," odpověděl Jirka. "Tady máš akorát sto kapes, ale nikde prachy," hledal marně peníze. "Ach jo," vylezla Simona a nahrabala patřičný obnos. "Co už jste našli?" ptal se Radek. "Pár mincí," ukázal mu Jirka dnešní úlovek. "Tak to je pohoda. Kolik jich tam ještě je?" ptal se Radek. "Hromada," odvětila Simona a vrátila se zpět do vody. "A kde přesně?" vyptával se dál. "Hele, ten jsme si našli my, tak klid," brzdil ho Jirka. "Klídek, jen jsme se chtěl podívat, klidně si ho nechte, já o něj nestojím," bránil se Radek. "Pojď se mnou, ti to ukážu, aspoň mi pomůžeš," volala na něj Simona z vody. Radek zašlápl cigaretru, sundal si triko. "To máš dobrý, vole, se ti tu promenáduje, jak na vyhlášení Miss bikiny," usmál se na Jirku, než skočil do vody. "Tak dělej, kde si?" vynořila se nervózní Simona. Oba se potopili a Simona nejdřív vedla Radka k Bagru. Ale sotva ve dvou a půl metrech už se musel Radek vynořit. "Co je?" divila se na hladině Simona. "Jsi neříkala, že je to tak hluboko, já už neměl vzduch," odpovídal zadýchaný Radek. "Zkus míň hulit," radil mu ze břehu Jirka. "Ty zkus víc držet hubu," otočil se na něj nevrle. Potopili se znovu, ale Radek skutečně neměl dostatek vzduchu jít do větší hloubky."Vy jste mi páni tvorstva, jeden neumí plavat, druhej má problém se potopit ve vaně," smála se mu Simona. "To mi řekni, jak hluboko to je?" lapal Radek po dechu. "Skoro dvojnásobek toho, kam ses dostal," chechtala se Simona. "Tak tam se asi nepodívám," rezignoval Radek a plaval zpět ke břehu. "Pěkná zima v tý vodě," klel, když vylezl na břeh. "Já jdu zas dolů, vytáhnu pár těch mincí," vzkázala Jirkovi a znovu se potopila.

Za celou tu dobu, kterou tam strávili, vybrala Simona skoro třetinu jednoho hrnce. Když se pak vraceli, dohodli se, že zítra půjdou na poklad zase. Jirka přišel domů a vysypal z kapes svůj podíl do šuplíku. Jeden dali Radkovi "na památku" a o zbytek se podělili se Simonou. "Jirkó!" rozlehl se po domě křik jeho otce. "Nó," ozval se Jiří. "Pomůžeš mi naložit autó?" žádal hlas. "Už jdu!" seběhl po schodech. "Dovezu to do sběru, je tu toho zas hromada, jak v redakci," ukázal na svazky denně odebíraných novin. "Kdybys to neodebíral, nemusel bys za to tolik utrácet a pak to vozit do sběru. Stejně to všechno nepřečteš," rozumoval Jirka, když rovnali do kufru svazky. "Je to denní tisk, tak se čte denně, a ve sběru mi za to taky něco dají," odpověděl otec. "A zaplatí se ti aspoň ten benzín, který tam a zpět projedeš?" zeptal se Jirka, když zavíral kufr. "Ty seš zase chytrej, starej se víc o sebe," odbyl ho otec. "No, vždyť to říkám, co tam ten svazek?" znovu otevřel kapotu. "No jo," zabručel Jirka a zvedl ho. Všiml si však titulku na přední straně. Se zájmem jej začal číst. "Tak co je?" rozhodil rukama otec. "Ale jo, to si vezmu," utrhnul první stránku a podal mu zbytek. "Pak že je to k ničemu, mi řekni, co bys teď četl," usmíval se otec. Pak nasedl do auta odjel. Jirka stále četl noviny. "A do prdele, takže měla pravdu," chytil se za hlavu a utíkal domů. Doma ještě otočil na pokračování na druhé straně a bylo mu vše jasné. "Ty saláme! Já to věděl!" Popadl mobil a rychle vytočil Simonu. "Ber to, k čertu!" čekal netpělivě na nějakou odezvu. "Volaná stanice je dočasně nedostupná. Zkuste to prosím později," ozvalo se ze sluchátka. "Super! To jsem si celej život přál. Vydřiduchové," odhodil vztekle mobil do gauče. Skrčil noviny do kuličky, nacpal ji kapsy a rozběhl se k Simoně.

"Čau, přemýšlelas o tom, že by sis zapla mobil?" pozdravil ji udýchaně. "Proč?" vytáhla Simona svůj přístroj. Byl vypnutý. "Asi se vybil, co je, hledíš, jak objevitel atomovky," divila se. "Tak si zkus přečíst tohle," vytáhl noviny. Simona je pomalu otevřela a přečetla: "Makový hrad vykraden!" "A teď si přečti pokračování na druhé straně," poradil jí Jirka. "To jsou ty mince!" vykřikla a rychle vytáhla jednu, ze svých nalezených. "Přesně, jsem věděl, že jsem to někde viděl," přisvědčil rychle. "A já ti říkala, že kecy o loupežnících jsou blbost. Teď už ty prachy nějakou dobu určitě hledají," obrátila Simona zpět na titulní stranu, aby se mohla podívat na datum. "Rok. Rok už to tam je. Proč už to nenašli dávno? A kde teď jsou ti zloději?" sypala Simona otázky. "To já nevím, třeba je chytli a pustí je až zčernají a do té doby to musíme vybrat," vymýšlel Jirka. "Nebo jen někde čekají za rohem, až to budeme mít a pak si to budou moci vyzvednout," namítla Simona. "Kdyby věděli, že to máme, tak by dávno zasáhli," odporoval Jirka. "Co třeba říct policajtům, ať si to vyberou, těch pár šupů, co máme se v tom množství ztratí," navrhovala. "A co ten zbytek? Ať si z toho ti zmetci postavěj novou fízlárnu, co? Uvažuj, chceš tu Bossárnu koupit?" ťukal si na čelo. "Hele, já si to radši rozmyslím, podle tebe se vrátí, až zčernají, to bude chvíli trvat a pár dnů tě nezabije. Stejně se dolů sám nepotopíš, takže klídek," usadila ho Simona. "Stopadesát lidí kolem umí plavat!" odsekl Jirka. "Hele, a kam ty prachy pak dáš? Ten týpek v muzeu to bude vědět v první vteřině, že těch peněz chybí na jednom hradě milión a seš nahranej. Ve druhý tě sejme a ve třetí si tě policajti odvezou, takže klid. Vyberem to a pak musíme dlouho počkat, než se na to zapomene, pomalu to rozprodáme po více místech a bude to, ale chce to čas. Takže nemusíš spěchat!" upozornila ho Simona. "Tak dobře, ale ne víc, jak dva dny," rezignoval Jirka.

"Hned prijd k jezeru, mame problem. Jirka," přečetla si Simona nasledujícího dne večer sms na svém mobilu. "Co zas chce? K čertu s ním," nadávala Simona nad rozehranou hrou. "Ach jo," nerada ukončila a vyběhla ven. Strhla ze šňůry svoje plavky a houkla oknem do obýváku na otce: "Jdu k lomu!" "No, jo, neruš pořád, ani při tom fotbale nemá člověk klid!" zabručel jí v odpověď a dál nerušeně sledoval utkání. Sotva dojela k vodě a slezla z kola, cizí ruka ji přimáčkla k zemi. "Pst!" upozorňoval Jirka. "Co je k čertu? Mohla jsem to dopařit!" dožadovala se Simona vysvětlení. "Vidíš to auto támhle?" zeptal se Jirka šeptem. "A když?" odpověděla Simona. "Tak před deseti minutama se z něj dva týpci ponořili do vody a od tý doby pořád davaj tomu nahoře nějaké pytlíky," popisoval Jirka. "No, přijeli si pro svůj poklad, a co jako?" namítla Simona. "Ale s takovou nám toho moc nezbyde!" varoval Jirka. "A co s tím asi nadělám? Mám tam jít a vysvětlit mu, že krást se nemá, a že mu upadnou pazoury?" divila se Simona. "Ale ne, čekej, napsal jsem i tomu kouřícímu počmágovi, už by tu měl být," odpověděl Jirka. "Jestli má aspoň o trochu víc rozumu, tak se na tebe vykašle," chtěla se zvednout Simona. Za záda se jí ozvalo zakašlání. Oba se naráz otočili. "O co jít, mládeži?" zapálil si další cigaretu. "Zkus dělat větší kravál, ten kouř tě těžko prozradí a taky si stoupni na něco vyššího, radši poraď co s tím?" řekl mu Jirka. "Jo, to je těžký," zamyslel se Radek. "Když máš nějakej problém, musíš ho odvést od postiženého místa. Takže když nechladí větrák, je třeba teplo odvádět jinak," pokračoval. "Co navrhuješ?" zeptal se Jirka. "To už napadlo i mě, ty dutá hlavo," ozvala se Simona. "Schováváme se tu, aby jsme je nevyplašili, ne? Tak je vyplašme a oni se polekají a odejdou, to je snadný, co říkáš?" vysvětlovala Simona. "A teď mi to řekni normálně," žádal Jirka. "Prostě si vy dva budete hrát na opilce, jak jdou kolem ať je to trochu vyleká. Já si vezmu kolo a půjdu vám naproti. Nadělaj si do kalhot a je to!" vysvětlovala Simona. "Měl bys víc hrát, taky by tě to pak napadlo," radila Jirkovi. "Zasadil jsem litr vína, vyrostl mi demižón," začal zpívat z plných plic Radek. "Ožral jsem se, jak ta sviňa, po čtyřech jsem lezl dom," přidal se Jirka. "Hošíí, tam je auto, tam budou něco mít k pití, pojďte!" vypískla Simona a tři muže u auta to znepokojilo. "Kurva, co je zas tohle?" řekl jeden z nich. "Nevím, ale bude lepší vypadnout, dodělat to můžem vždycky," navrhl ten, který je čekal na břehu. "Tak jo," začal si jeden z nich sundávat bombu s kyslíkem. "I ja nikamu nězkažu, čto ja robata ljublu, róbata ljublu, róbata lublu!" křepčila kousek od nich Simona svou oblíbenou písničku. "Padáme," zabouch poslední z mužů dveře od auta a to odjelo po staré cestě k hlavnímu tahu mezi městy. Ještě chvíli se drcalo v lesním porostu a pak zmizelo docela. "Tak mozku, co teď?" zajímala se Simona. "Tak teď to snad budem muset co nejrychleji vybrat, aby jim nic nezbylo," navrhoval Jirka. "A přemýšlel jsi o tom, co bude až zjistí, že jim toho kus chybí?" vytáhl Radek svůj jediný zlaťák. "Jakou to má asi cenu, že by ho oželeli?" zamyslel se. "Pokud tu nebudeme stát do příštího roku, tak možná nebudou vědět, kdo to byl," usmála se Simona. "Když dovolíte, skočíla bych se podívat, kolik nám toho nechali," odběhla do lesíka a rychle se převlékla.

"To se budem bát každýho ožraly? Dost, že nás nedostali fízlové, otoč to, jestli tam ještě budou, zchladíme jim hlavy," navrhoval jeden z mužů v autě řidiči. "Tak proč jsme teda jeli pryč?" namítl spoleuhezdec vedle řidiče. "Jeď zpátky, Tome," přikývl třetí. Auto se otočilo nazpátek a uhánělo zpět k jezeru. Oba potapěči už se znovu připravovali. "Co třeba to nechat na jindy?" zeptal se ten vepředu. "Co když je jindy teď?" zeptal se jeho kolega zezadu. "Co když se tam objeví fízlové?" pokračoval. "Karlosi, co se sakra děje? Můžou tam být vždycky, to je riziko povolání! Nevěděls to, když jsme do toho šli?" zeptal se ten zadní. "Jo," zněla odpověď. "Tak drž hubu!" uzavřel diskusi.

"Ten šutr, jak jsem ti říkala, je uvolněnej. Řekla bych, že chybí tak pět těch hrnců," vynořila se Simona. "Zkusíš něco vynést?" zeptal se Jirka. "Radek si zapálil cigaretu a hleděl do lesa, kde zmizelo auto se zloději. Zdálo se mu, že vidí nějaká světla, ale nebyly moc výrazné. "Zkusím něco vytáhnout," ponořila se zpět Simona. Radek stále hleděl na přibližující se světla. "Ty vole! Oni se vracejí!" trhnul Jirkou, sotva se Simona ponořila. "Do salámu! Sime, ven!" křičel Jirka, ale pod vodou nebylo nic ze zvuků nad hladinou slyšet. Auto zastavilo na břehu a znovu vystoupili tři muži. "Jsem říkal, že tu nebudou. Strašpytlové," ulevil si potápěč. Jeho kolega už byl připraven a skočil do vody. "Co budem dělat?" ptal se vystrašený Jirka. "Hlavně potichu, teď Simoně nepomůžeš, starej se o svý!" radil Radek. Oba zloději se už ponořili pod vodu. Zatím Simona sebrala několik mincí a mířila k bagru. Náhle spatřila nad sebou dvě postavy. Rychle se uklidila z dohledu a vynořila se v kabině. "K čertu! Kde se tu vzali? Nejeli náhodou pryč?" klela. Dva potápěči zatím dospěli k otvoru, popadli jednu nádobu a mířili s ní nahoru. "Těm se to nosí. Ale jak se odtud dostanu já, to ty dva chytráky nenapadlo," uvědomila si Simona svou situaci. "Je tam toho ještě dost, takhle tu být nemůžu, ten vzduch tu nevydrží," přemýšlela. "Sakra mysli, vyhrálas turnaj ve strategických hrách!" udeřila vztekle do konstrukce kabiny. Zrak jí utkvěl na několika zlaťácích, které držela v ruce. "Mám to!" povyskočila a počkala, až oba potápěči ponesou nahoru další nádobu. Pak rychle plavala k díře. Popadla jeden zlatý pohárek na víno, ozdobený drahokamy. Upustila ho vmístě, kde se oba potápěči vždy dotkli dna a znovu se ukryla u buldozeru. Za chvíli už oba sestupovali. Jeden z nich si pohárku hned všiml a pohlédl na svého kolegu. Karlos se začal gesty bránit. "Chtěl jsi všechno pro sebe, proto si tu už nechtěl jet. A tenhle hrnek ti vypadl, když sis ho špatně schoval," pomyslel si zloděj. Druhý vycítil na co myslí kolega a snažil se mu kroucením hlavy vysvětlit, že to není tak, jak si myslí. Když však jeho druh vytáhl nůž, učinil tak také. "Přesně jak jsem čekala. Jesli jsou ženský nejhaštěřivější, tak muži jsou hned druzí," sledovala Simona souboj přes kalnou vodu. Karlos nejdříve zasáhl soupeře do ramene, ale to byl jeho poslední zásah. Následující okamžik mu jeho protivník zapíchl nůž do břicha a několikrát výše. "Hej, sakra, já myslela, že si to půjdete vyřídit na hladinu, ať můžu zmizet!" zhrozila se Simona, když uviděla, že jeden z potápěčů je mrtev. Vzápětí si jí však oči rozšířily hrůzou ještě víc. Přeživší potápěč ji spatřil za sklem kabiny. Simona se bleskově vzpamatovala a opustila svůj úkryt. Potápěč se vrhl za ní. "Kde byl ten kus železa?" snažila se vzpomenout si. Brzo to zjistila, když proplul potápěč kolem něj a zachytil na něm svou kyslíkovou bombu. "Super," zajásala Simona a přiblížila se k nepříteli zezadu. Brzy to zjistil, ale když se neopatrně otočil, ostrý hrot se mu zabodl do těla. "Co to je? To je krev, ty vole!" ukazoval Jirka na krev zabitého potápěče na hladině. "Simona je... ne nemůže, to ne!" zoufal si Jirka. "Drž hubu, ty tvý kecy jí nevzkřísí, ještě seš tu ty. A jestli nepřestaneš naříkat, skončíš jako ona!" varoval ho Radek. Zatím už potápěč vztekle odhodil popruhy od bomby a pronásledoval Simonu bez kyslíku. "Přesně tohle potřebuju. Seš blbej jak Lybijci s tím svým vozítkem!" posmívala se mu Simona v duchu a rychle využila situace. Několika dobře vedenými úskoky získala náskok a když se pak vracela k bagru, nadechla se kyslíku z odložené bomby. Poté s ní udeřila do kabiny. Ještě jednou a rozbilo se sklo. Simona získala malou železnou příčku z kabiny. Prchající vzduch zmátl potápěče a taky se musel vrátit k bombě. "Co se to tam kurva dějě?" zaklal řidič na břehu, když ho bubliny z bagru upozornily na rozlévající se krvavou kaluž. "Vidíš, ještě bojuje, jinak by to tam nerozbíjeli," pookřál zase Jirka. "Pst!" tišil ho Radek. Zatím už Simona, bezpečně se orientující i nepřehledném zmatku z rozbité kabiny přiblížila zase k potápěči. Rychlým nápřahem své pseudozbraně ho udeřila po hlavě. Náraz byl slabý, protože ho brzdila voda. Ale i tak přinutil potápěče opustit pohodlné místo u bomby a pronásledovat Simonu. Tak se zatím ukryla u zbytků kabiny a znovu nabrala vzduch. Když se k ní nepřítel blížil znovu opustila pozici a svou tyčí uvolnila plech na kapotě. Pak se skryla u ní. Ve chvíli, kdy kolem proplouval její rival, šikovně mu do pootevřené kapoty přiskřípla nohu. To ho rozlítilo ještě víc. Nový úder do čela byl už účinnější, než předchozí a útočníkovi dokonce vypadl jeho nůž. Toho Simona využila, praštila ho ještě jednou a poté zmocnila jeho zbraně. Ještě se vrátila k bombě a poté se znénáhla obrátila na přibližujícího se soka. Jednou rukou ho nejdříve znova praštila a druhou ho dost nevybíravě bodla do oka. Pak rychle směřovala na hladinu. Naprosto dezorietovaný nepřítel směřoval též nahoru, ale naprosto volně, takže se mi Simona mohla snadno vyhnout. "Do prdele," zaklel na břehu řidič, když se jeho kolegové dole stále nevraceli. Skočil do vody a téměř okamžitě dostal od Simony, která se vynořila velkou ránu do zad. Simona ho omráčila ještě jedním klepnutím po hlavě a rychle směřovala ke břehu. "Volali jste policajty?" křičela na své přátele schované v křoví. Radek hned vytáhl mobil a vytočil tísňové volání. "Jak jsi to dokázala?" pomáhal jí Jirka na břeh. "Snadno, šlo to jak proti Rusům, když je zbavíš letectva," odpověděla mu krátce a unaveně dosedla na zem. "Co se tam stalo?" vyptával se hned Jirka. Simona, jen co se vzpamatovala, vyprávěla: "Jednoho z těch parchantů zabil ten druhej, vytáhla jsem ven jeden ten hrnek a oni se o něj pohádali. A s tím druhým to bylo těžší...

"... všimnul si mě. Nejdřív jsem mu zahákla bombu o jeden výstupek na tom traktoru, on ji pak sundal. Chvíli jsme se honili, pak jsem tou bombou rozbila kabinu a dostala z ní tu tyčku. Taky jsem z ní brala vzduch, protože ten co byl v kabině tam nezůstal. Párkrát jsem mu dala, taky jsem ho chtěla zavřít do kufru, až mu vypadl ten nůž. Tak jsem ho nalákala na sebe a píchla mu do oka. Dostane se z toho?" zeptala se policisty, který s ní sepisoval na stanici protokol. "Nevím, ale o to jedno asi příjde, ale má to druhý," odvětil zatímco ťukal do počítače výpověď. "Co bylo pak?" ptal se dál druhý policista. "Pak jsem se vynořila, a zrovna tam skočil ten třetí, tak jsem mu dala několikrát tou tyčí a pak jsme ho vytáhli na břeh a počkali na vás. Ten bez oka vylezl sám, ale vůbec ho nenapadlo utíkat," dovyprávěla Simona. "A co bude teď?" zeptal se Jirka. "To nevíme, musíme přesně určit, kdo zabil toho prvního, na tom noži jsou totiž její otisky, ale jestli jsi ho nazabila, tak to zjistíme," uklidnil ji policista. "A co bude s tím pokladem?" zeptal se Radek. "Tak mládeži, není to žádný poklad, ale ukradený artefakt, a krom toho, i kdyby byl, tak každý nález musíte hlásit přece nám, protože je to majetek státu. "Takže ty co máme, vám budem muset dát?" zeptala se Simona. "Už je to tak," přisvědčil policista. "A co bude s nimi? Půjdou sedět?" zeptal se Jirka. "Ten potápěč, jestli zabil toho svýho kolegu, tak určitě a taky za krádež toho vašeho pokladu. A ten řidič minimálně za napomáhání," odpověděl. "Můžu se už jít oblíct? Máte sice teplý deky, ale i tak je tu kosa," zeptala se Simona.

"Tak vidíte, chtěli jsme poklad pro sebe a nakonec jsme kvůli němu málem zhebli," řekla Simona, když se vraceli domů. "Ale vzrůšo to bylo," vytahoval Radek další cigaretu. "Hlavně pro ty na břehu, až uvidíš příště umírat člověka, tak to nebudeš mít za vtipný," upozornila ho Simona. "Hele, kolik už jsi zabila nepřátel, kteří šli proti tobě s tanky a jinak? Tak mi tu moc nekázej," varoval ji Radek. "Hele, to není to samý," usmívala se Simona. "Zvlášť, když jsi tam mohla zůstat taky," dodal Jirka. "Doufám, že jste si nechali?" vytáhl svůj zlaťák Radek. "Ne asi," vytáhla ho i Simona. "Ty co mám doma jim dám, ale ten jeden si nechám, to by zas nebylo fér," vytáhl i svůj Jirka. "A odteď už žádný blbosti," nabádala Simona a všichni se rozesmáli.

Zpět na začátek

---