NETYPICKÁ JÍZDA NA KONI

Při svých toulkách za městem jsem jednoho víkendového dne narazil na pana Podkovu, který jel na koni. Kůň se mě nějak lekl a pan Podkova za okamžik přepadl přes hlavu koně na má záda.

„Dobrý den. Děkuji, že jste mě zachytil a já si nenatloukl.“ Řekl mi on v sedě na zádech, zatímco já ležel rozplácle na zemi a snažil se popadnout dech.

„Nechcete si také zajezdit?“ Optal se mě.

„To je v pohodě. On vám stejně utekl.“

„Ten se vrátí sám. Na farmě mám více koní. Hijééé, jedem na ní!“ Zavelel a za práskání bičíku jsem se zanedlouho ocitl na jeho farmě.

Zaujal mě v klidu stojící kůň a já na něho pohotově naskočil. Pan Podkova se užasle na mě zadíval.

„S tím daleko nedojedete.“ Sdělil mi.

„No je fakt, že vypadá jako by byl dřevěnej.“

„On taky ze dřeva je.“

„Aha, máte pravdu. Zadřel jsem si třísku.“

Za okamžik jsem stanul před opravdu živým koněm. Vypadal dobrácky.

„Tenhle je přesně na klidnou projížďku.“ Řekl pan Podkova.

„No vypadá,  že ze dřeva není.“

„To si pište. Je už osedlaný, tak vzhůru do sedla!“ Zavelel.

No moc se mi nechtělo, ale já překonal nechuť a vrhl se k němu. Kolem hlavy mi v zápětí naskočila spousta hvězdiček. Ohrada byla toho příčinou. Poněkud otřesen jsem vrávoravě došel ke koni. Ten zbystřil pozornost. Naskočení na něho bylo podivné. Sedlo mi málem vyrazilo zuby. V poloze ležmo na sedle s nosem zaraženým v jeho ocasu, pro mě začala jízda. Pan Podkova něco vykřikl. Já jej však nevnímal. Mou snahou bylo se aspoň otočit k hlavě koně. To se mi podařilo. Zamotán v uzdě a v leže na zádech mou pozornost upoutala blankytně modrá obloha a několik bělostných mráčků.

 Tahle poloha ale nebyla zrovna moc pohodlná. Křičení pana Podkovy mě v tu chvíli nezajímalo. Snaha o normální sezení v sedle byla korunovaná úspěchem.

„Už je to dobré. Sedím jak mám!“ Zvolal jsem. Vzápětí mi však bylo divné, že před sebou nevidím hlavu koně. Letmý pohled dozadu mě prozradil, že sedím obráceně. Otočení se povedlo. A bylo to právě včas. Kůň se rozhodl pro přeskočení ohrady.

„Já si spletl koně! Tenhle je závodní!“ Hulákal za mnou pan Podkova. To, už ale on cválal přes pole od farmy a já marně hledal někde nějakou brzdu.

 Koník pádil vesele krajinou. Mě moc veselo nebylo. Zvláště poté co jsem před sebou spatřil břeh plný lidí, kteří se v klidu slunili u řeky.

„Hele měl bys brzdit. Tam kam jedeš, je hlava na hlavě!“ Řekl jsem koni. Jemu to bylo jedno. Opalujícím lidem to však vůbec nebylo jedno. Nastal úprk všemi směry. Některým ležícím lidem se naskytl pohled na to, jak je kůň přeskakuje. Mnoho majitelů aut začalo úpět, poté co kůň začal přeskakovat i zaparkovaná auta. Občas mu nějak nevyšel skok a kopyty se prošel po kapotách aut.

 Když se nabažil, zařechtal a cválal dále. Do cesty se nám postavilo obchodní centrum na okraji města. Má předtucha o tom, co bude následovat, se zcela vyplnila. Na zaplněném parkovišti si vydatně zaskákal. Projetí točícími se dveřmi nebylo pro něho problémem. Zařechtal všem nakupujícím na pozdrav. Ti si v první chvíli mysleli, že jde o nějakou atrakci. Rychle však změnili své mínění.

„Jste se člověče zbláznil!“ Vykřikl na mě jeden muž z ochranky.

„Já nic. Já na něm jenom tak náhodou sedím. To vše on.“ Zněla má odpověď.

  Pak nastal totální chaos. Kdo mohl, tak i s nákupními vozíky se dal na útěk. Mnoho vystaveného zboží se přemístilo na podlahu a to i s regály. Nikdo se nesnažil u pokladen moc platit. Kůň usoudil, že jsem na jeho hřbetu přítěží a já po vyhození ze sedla dopadl na zavěšenou zářivku. Po chvilce houpaní na ní se ona i se mnou poroučela dolů. Kůň odcválal pryč a já se stal středem pozornosti naštvaného davu zákazníků a personálu. Po vyběhnutí ven jsem narazil na běžícího pana Podkovu, kterého stíhal dav rozzuřených lidí od řeky, kterým se zmínil neprozřetelně, že je majitelem koně. Netrvalo dlouho a společně jsme prchali před tolika lidmi, že to vypadalo jako po startu maratónu.