budiz toto posledni dilo - SyrDake

zpovede meho vnitrniho ja (proc posledni - lhal jsem predposledni posledni bude proc uz vlastne sem nikdy nenapisu - sbohem)

Snad to bylo tou únavou, snad to bylo jenom ze svědavosti co se stane , ale tak či onak jsem nechal svému tělu absolutní volnost.Aspoň na chvíli jsem já krutý otrokář chtěl dopřát svému věrnémemu otrokovi volnost . Nabídku přijalo hned a mě se zmocnil pocit,že jsme si prohodily role - nyní já malé vědomí jsem mohl jenom pozorovat jak kolos uchvácen svojí svobodou jde.Dělal pohyby a pak ho náhle zaujala stříbrná hmota ,jež díky svým zvláštnostem ďelá společnost tolika jedincům.Kolos se zastavil a byl hypnotyzován.Já vědomí namyšleně pozoroval jak je fascinován primitivním odrazem světla. A pak jsem pochopil. Zrcadlo si se mnou pohrálo krutým žertem - ukázalo pravou realitu světa. Já nejsem nikde – nejsem vidět, nejsem slyšet , nejsem cítit.Vždy jsem si myslel,že jsem nezbytnou součásti té osoby,ba co víc ,že jsem její vládce ,král s absolutní mocí.Ale já nejsem nic.Pamět mi hlásá,že ďejiny nepamatují neviditelného krále. Musím příjmout ultimátum svých citů ,nechávám své slzy volně stékat po tvářích. Čelisti se samy přihlášují o autonomitu a na důkaz toho ,že to myslí vážně mírně zvětšují úhel mezi sebou. Začínám dostávat zprávy o tom ,že mi ústy vytékají sliny.Kolena se mi začínají volně třást aniž bych vědel o tom ,že jsem vydal jediného podmětu,který by to nakazoval a přece to dělají s úplnou samořzejmostí jakoby byly svým pánem. Slzy to je má věc,k tomu jsem dal rozkaz sám,ale kolena to dělá samo tělo. Z čeho má strach tělo ? Čeho se bojí ? Čím je motivováno ? Teď jsem to zjistil.Důvodem je ona.Ona jež se bez ohlášení vkradla do mého zrcadla.V poklidu se posadila do prostřed temné místnosti a začala prožívat ohromnou symbiózu se svým klavírem . On její věrný společník jí na oplátku jejích věrných doteků vyluzovaje tóny ,které plně uchvacují moje sluchové centrum.Začíná mě pohlcovat celou svou existencí a tak ze strachu , ze své jediné slabosti, začínám dávat pokyny tělu ať uteče od té krásy ,která si mě chce podmanit , svázat a pak si hrát na kočku a myš. Teď si uvědomuji ,že jsem úplně nestratil svou sílu a tak dávám jasné rozkazy – hlava otočit ,aby nemohli oči ani periferním viďením zahlédnou zrcadlo,nohy - odkráčet ,abych rychle změnil prostředí.Hlava se začíná sklánět jakoby se chtěla rouzloučit a dát čest neznámé umělkyni ,ale jakmile oči stratily kontakt s tím posledním co mohly z ní vidět – s kotníky , těmi nádhernýmy kotníky – daly dohromady celou odvahu těla a začínají vzdorovat.Pociťuji největší pocit strachu ,jaký jsem kdy zažil. Nedokážete si představit co to znamená ,když věřící přestávají věřit ve svého boha,když poddaní začínají opouštět svého pána, když tělo svou mysl.Bubnuji - všechny hormony na pomoc , ale poslechouchá jen jediný - Adrenalin.Ihned si uvědomuji svoji chybu, stimuloval celé mé tělo , je to jako bych si pustil jed odporu do svých vlastních žil.Bezbraně pozoruji jak se hlava bezstarostně zvedá.Obraz se během mé malé války změnil.Je tam stále ona ,ale již ne v té místnosti .Sedí v autě . Je tma . Otáčí se. Usmála se. Otáčí se spět. Začíná zpívat. Ten hlas. Ten hlas , jakoby příchazel ze zapomenutého nebe ,je to hlas anďela ,který byl vyhnán na zem pro své hříchy. Jen naslouchat ,jen chvíli naslouchat a zemřít. Už dost ! Přece není nikdo na světě ,kdo by mě mohl uchvátit ,vždyť jsem vědomí – stělesnění duchovní síly člověka,jsem král mezi krály a teď mě poráží můj sluha ,ten budiž k ničemu ,ten primitiv – můj pud. To nemohu strpět. Odpor ,ta zmorfovaná forma strachu, teď zachvacuje moji vlastní podstatu . Jediné co mi zbýva je vyhlásit válku. Vždyť k tomu mě vlastně donutili , já nechtěl krveprolití ,já chtěl být jen věčným vládcem. Prohledejte každou buňku těla a pokud naznačí jen mírnou známku odporu bezmilosti ji popravte. Je mi jedno jestli ji rozpáráte na malé kousíčky a potom její ostatky dáte psům . Hlavně se jich zbavte rychle a hned nebo vás stihne stejný osud. Připravte zbraně ! Velte Útóóóóóóóók. A byl jsem tam zas já,všechno jak při starém skáču jen když chci skákat.Hned vím co udělám jako svou první věc po znovu zvolení - nevěřícně sahám na hladkou a studenou plochu zrcadla ,ale je tam čeho jsem se nejvíc obával – jen zrcadlo a v jeho odrazu jen já . Jen já a sám. Často teď ,když chodívám kolem doufám ,že se objeví. Ona ale zmyzela ..... na vždy. A já to vím. A vím také ,že na ni nikdy nezapomenu.

---