venku prší

Venku prší.
Osamělý vlak přejel postaršího pána.
Prší.
Déšť se mísí s horkou krví.
Zem se chladí.
Prší.
Ti šťastnější sedí za okny a nevnímají.
Mají své teplo. Své pivo a povrchnost.
Jiní sedí pod mosty a v podchodech.
A venku prší.
Krev ledovým přívalem dešťové vody rychle vychládá a ztrácí se .
Zahřmělo.
Lidé ve svých bytech zavírají okna.
Ti venku třou o sebe ruce, aby jim nebyla zima.
A starý muž leží bez povšimnutí na kolejích.
Všem je to jedno. Všechno je jedno. Já jsem jedno, ty jsi jedno.
Nebudeme to řešit. Budeme si hrát na povrchnost.
Zavírám své okno. Ale líbí se mi prudký déšť.
Celou mne pohlcuje. Oddávám se mu.
Hřmí.
Prší.
Miluji Tě. Miluji milovat se s Tebou,
oddávat Ti své tělo a svou duši.
Jsme zvláštní stvoření,
hračky vnějších okolností.
Pro lásku zde není místo, už dávno odsud vyprchala,
nikdo ji už nehledá, všichni před láskou zavírají
dubové dveře od svých duší.
Vědí.
Vědí, že milovat bolí.
 
ON věděl.