Vlasta

14. 9. 2002 R.I.P.

Na maličký okamžik

slunce zahalilo tvář

do smutečního závoje mraků.

Dětský smích zanikl v hluché ozvěně,

co nevrací (jen bere).

Slova odumřela na rtech

milenky, šeptající lásku.

Jen mé srdce o ničem nevědělo.

 

To až později,

když poslali nejsmutnější psaní.

Pak bolestí málem puklo.

 

Protože tam, v daleké zemi,

kde každý se líbá se smrtí

(a milenci neznají dne),

hrana je každodenní hudbou

(a písně se zavřely na deset zámků)

a válka se žije

(neboť ve slovnících není místa),

dohasl život

přítele.

 

Ale pláč byl nevhodný.

Vždyť plakaly tvé sestry

a tvá matka (napůl v mrákotách)

v kostele připomínala Marii.

 

Zle bylo mojí duši... 

---