...

- Bojíš se...?

- Máš tak velký strach a přitom jen stěží dokážeš popsat z čeho?

- Připadá ti, že jsi někdo jiný, jiný než všichni ostatní, a přece se snažíš v davu najít někoho, kdo je jako ty?

...Celý život, den za dnem ubíhá tak rychle, zdá se ti to jako sen, který ne a ne skončit. A ty si nepřeješ nic jiného než se konečně probudit a dostat alespoň jedinou odpověď na otázky, které tě tolik tíží.

    Cítíš, že takhle to snad nemůže být, dokážeš žít s ostatními podle jejich pravidel, ale až příliš dobře víš, že všechno musí být jinak. Zjevují se ti přízraky, vyvstává v tobě panický strach, jejž nedokážeš rozumem ovládnout...a tak hledáš,hledáš někoho, kdo se ztratil jako ty, a kdo stejně marně hledá správnou cestu. Vždy,když ti už už připadá, žes ho našel, znovu zjišťuješ, že není tím, koho hledáš. Ta věčně se opakující zklamání tě oslabují, postupem času začínáš ztrácet naději; až jednoho dne ocitáš se na samém dně svých sil a jsi rozhodnut smiřit se s tím, že na toto místo opravdu patříš...

    Ale zdá se ti to příliš jednoduché. Vědí ti ostatní, že jsou klamáni? Není možné, aby to všechno byla jen tvá utkvělá představa? Odkud by se ale vzala, co ji vyvolalo? Zmatek tebou zmítá, nemáš tušení, čemu můžeš věřit. Kdo s tebou hraje tak zrůdnou hru? Připadáš si jako myš v pasti. Dali ti okusit laskomin a teď tě vězní a čekají, jak dlouho se budeš pokoušet utéct...

    Už nepomáhají veškeré tvé snahy akceptovat to, co kolem sebe vidíš jako jedinou realitu. Tvé pocity jsou natolik silné, že už jsi si téměř jist, že pravá pravda musí být na dosah. Ale potřebuješ důkaz, někoho,kdo tě celý život hledá, aby ti pomohl najít cestu tam, kam patříš. Stále nepřichází. Pokoušíš se zahnat svůj strach přítomností ostatních. Snažíš se celou svou bytostí se uklidnit, přestat na malou chvíli hledat, najít alespoň trochu klidu. Pak přijde zas ten pocit, právě ve chvíli, kdy ti konečně připadá, že už se navždy vytratil a vzal s sebou ten všeobjímající strach a zničující pocit nenaplnění... A ty víš, že budeš znovu muset odejít, opustit vše, co stalo se tvé duši drahým. Je to příliš cenné, bráníš se, ale nenaplňuje tě to a strach se ti opět vrátil a dorostl neobyčejných rozměrů.

    Stále přemýšlíš, utápíš se v touze po konečné odpovědi. Nebojíš se smrti; neděsí tě samota, protože nikdo nebyl za celý svůj život tak sám jako ty, obklopen tisíci tvářemi. Vše ti připadá tolik absurdní, často pozbýváš chuti žít, ale přesto jsi nucen hledat dál. Najednou však s hrůzou zjišťuješ, že jsi připoután k oné cenné věci; nesmíš zůstat, setrváš-li, otupíš nadobro a ztratíš poslední ze schopností, jež ti zbyly. Jedinou známku utvrzující tě ve víře ve tvou výjimečnost.

    Zase pokoušíš svůj osud a hledáš duši, která tě spasí. Víš, že tentokrát riskuješ úplně vše. Ale nepokusíš-li se o to, ztratíš to nejdražší, co máš...sebe. Přestože si nemůžeš být jist ničím, nespatřuješ žádný smysl ani cíl svého konání, jedno je ti více než jasné...smyslem tvého bytí musí být právě ona touha zachránit sám sebe. Ty jsi svým počátkem a koncem, nauč se žít sám v sobě a právě tam také hledej cestu k záchraně. Pak budeš mít dostatek sil hledat dál a dál...a měj víru, víru, že bludiště někde končí a není nezbytně nutné najít průvodce, který ti z něj ukáže cestu ven; tu cestu můžeš najít i ty sám...a až ji najdeš,ukaž ji všem ostatním a poznáš, že odpověď na tvou otázku je smyslem a cílem tvého bytí.