Sbohem

   Jasně, jako paprsky měsíce ozářená krajina, rýsují se ze tmy jemné rysy tváře. Krabička sirek, nejisté prsty. Malý plamínek svíčky vytváří podivnou hru stínů, stejně jako by plameny ohně malovaly na bílý mramor. Oči. Ty velké, krásné oči plné otázek. Ústa se několikrát pootevřela, avšak nevyšla žádná slova, žádný vhodný zvuk. A tak je ticho…

   Vlasy barokního andílka se pohnuly, skloněná hlava, uvolněné napětí. Slova přišla. Odpověď. Ticho. Propletené prsty rukou, vlasy ve tváři, napětí nové, očekávání, smutek a bolest. Elegantní pohyb hodný opravdové dámy, krása perské princezny. Nevěřící jako tolikrát předtím, ruka opravdu obtáčí štíhlý pas, zas pocit radosti, tak proč?! proč je někde vzadu cítit smutek a lítost? Blížící se rty. Jejich spojení, jemné polibky, prsty hladící alabastrově bílou a přesto teplou kůži těla. Svíčka byla sfouknuta…

   Zlomený závazek stejně jednoduše, jako vrácený prstýnek. Shon a zmatek nádraží. Poslední kratičký polibek, uhýbající oči. Strženi davem, zmizí jeden druhému. Vlaky... Ruce opřené o sklo okna, pohled jenž se navždy vryl do paměti. Ty velké, nádherné, smutné oči jsou naproti… Vlaky se rozjely, ale každý, každý na jinou stranu. Scéna vystřižená jak z amerického filmu. Tak kde je tedy happy end?… 

Člověk prý pozná co měl, až když to ztratí…