Pramen úsvitu

PRAMEN ÚSVITU

Čas odvezl na korábech má slova
až za obzor věků kam slunce chodí spát
snad má lítost se ti podobá
nechci se úsvitu jak netopýr bát

dvě křídla která tě vzhůru vynesou
už nedají ti radost z pokořených obav
nabídla jsi nebi hvězdy co zářily
dříve než přišla jsi se ke mně schovat

torza bílých mraků
vrhají stíny na duše bez těla
má čest byla zabita bez posledního přání
bez kterého tak brzy umřít nechtěla

krásné dívky splývají v jeden proud
na řece s peřejemi kde se láska topí
jen jedna ji zachrání a bude s ní dále plout
za cenu toho že ostatní utopí

v kterých horách ta řeka pramení ?
jak mám věřit šipkám které umějí jen lhát ?
nevěřím že existuje nějaké znamení
jež tu cestu umí ukázat

ztracená slova jež jsem skládal
s nadějí že vykvetou
trápí se před obzorem
za nímž leží ty hory
zaváté sněžnou nahotou

svět útočí ze všech stran
se zbraněmi je připraven mi ránu dát
strop na nebi je pokryt
jen hejnem vran
které se budou o každý kousek
mé mršiny rvát

a mezitím všude umírají naděje
umírají květiny s tichým pláčem
jež vítr rozfouká do hřbitovních zdí

a odvaha jen tváří se zbaběle
ukazuji pláč a krev jako důkaz všem
kteří penězi se cpou
ti čistotu slz zohyzdí

ve skutečnosti potřebuji jen Tebe
zámek ze zrcadel, peněz
a falešných tváří
jsou tu jen pro to abych na to zapomněl

přijde noc či bude to den . . .?!
kdy zrcadla zmizí abys uviděla
jak čisté byly slzy mé
předtím než poprvé políbit jsem tě směl . . .

---