Etudy II.

    Jsem vlastně závodní běžec. pomyslel chlápek s rukama v kapsách a ještě chvíli se kochal tichem, které se rozhostilo v jeho fantazii po té, co ten samý mozek udělal tečku za větou. Jeho oči dál nehnutě relaxovaly pohledem na vodní hladinu řeky.  Seděl totiž na lavičce, která byla obrácená zády k ulici a vysoké kamenné nábřeží mu skýtalo poměrně příjemný nadhled.

    "Jsem vlastně závodní běžec" vyslovil nahlas.

    "No jo, jenomže kam běžím?" Pomyslel si. "Jenomže," pokračoval       "když jsem ten běžec, kdy teda odpočívám, když pořád běžím?"

    "Che!" zakuckl se smíchem a cukl rukama v kapsách.

    Následovalo několik nevokalizovaných myšlenek. Vzpomínky, logické odbočky, části rozhovorů. Denní snění ukončil asi po deseti minutách nízko letící racek. Proťal vzduch několik metrů před lavičkou. Udělal velikou zatáčku a zopakoval svůj manévr ještě jednou. Možná zkoušel, jestli sedící postava nemá v kapsách něco z těch dobrých kousků, které se dají za letu chytat.

    "Jsem letec!" pronesl s hlubokým sebeuspokojením, vyjadřujícím uctů k profesi, na kterou se právě pasoval.  Novopečený válečný pilot se lehce pousmál smíchem lidí, kterým nestačí realita kolem nich a proto si vytvářejí vlastní.

    Racek svůj výborný manévr, tentokrát za plné pozornosti diváka zopakoval ještě jednou a potom zamířil k pramičce uprostřed proudu. Zřejmě měl svoje zkušenosti, co se lidí týče...