Siluety

Maličké plamínky čajových svíček osvětlují nevelkou místnost.

Zapálena jedna od druhé tiše plápolají malým jasným světýlkem.

Takhle nějak si představuji duše.

Každý plamínek vytváří ve svém okolí mihotavé stíny, které se navzájem doplňují v různá společenstva stínů.

Stínů??? Jsou to skutečně jen stíny? Připadají mi jako...

Ale ne, to není možné....

SKUTEČNĚ!!!  Skutečně to nejsou jenom stíny, jsou to siluety!!!

Malinké siluetky neznámých bytostí.

Drobounké, tak křehké že se bojím nahlas vydechnout, aby se neztratily.

Ze všech zákoutí pokoje se pozvolna přesouvají k sobě.

Jakoby zimomřivě se k sobě tisknou ve svém plápolajícím tanci.

Přestávám vnímat čas, jsem tu jen já a siluety, nikdo víc.

A pak se začínají jedna po druhé vytrácet, každá pomalu a plíživě míří ke své svíčičce, svému zrodu.

Zůstávají pouze plamínky házející mihotavé stíny.

Přesto tu něco zůstalo. Snad nehmatatelné JÁ každé siluetky, snad jejich stín žijící dál v tom malém plamínku čajové svíčky.