Stále vpřed !

Pořád jsem šel bez ustání neznámo kam.
Tak jsem si řek', že se na chvíli zastavím.
Rozhlédnu se a pokochám se pohledem na tu krásu.
Kouknu za sebe, nic.
Otočím hlavu doleva, pak doprava, také nic.
S čím dál tím větší úzkostí zvednu oči tam nahoru a tam vzduchoprázdno.
Říkám si, když není nic kolem mě ani nade mnou,
pak možná není nic ani pode mnou.
A mám pravdu.
Na čem tedy stojím?
Už nestojím. Se zvyšující se rychlostí padám.
A stál jsem vůbec někdy?

Dopadl jsem z té velké výšky na zem, ale kupodivu ještě žiju.
Chápu proč. Ocitl jsem se po pás v bahně.
Snad se tedy ještě vyhrabu ven a postavím se nohama na suchou zem.

Při zoufalém pokusu dát se do pohybu směrem vpřed zjišťuji,
že se začínám propadat hlouběji a hlouběji.
Není to tedy obyčejné bahno, ale bažina.
S vypětím všech sil se podívám naposledy kolem sebe,
abych zjistil, že nikde není čeho se chytit.
Napadá mě, že možná ještě není vše ztraceno,
možná bažina není tak hluboká a dosáhnu jejího dna,
dokud budu mít hlavu nad její hladinou.
Možná se objeví někdo v poslední chvíli,
někdo kdo mě vytáhne.
Možná se mi to jen zdá a
já se za chvíli z toho ošklivého snu probudím.
Možná, že ...

A s těmito myšlenkami mi vniká ta páchnoucí břečka do plic
a já navždy mizím.