NEJEDU VEN

Jarda Kastelán:  NEJEDU  VEN  .

            Psáno 1983

     Je pátek. Nedá mi to. Občas koukám z okna pracoviště. Venku hřeje a jásá aprílové sluníčko. Vyssává všechny zbytky zimy.

     Nemůžu zůstat, prostě nemůžu – na beton pojedu !

     Jakmile padla, prchám domů. Městský autobus vynechám. Když spěchám, je to pěšky nejrychlejší ( a taky se míň mačkám ).  Vyházet z almary kanady, žracák. Srolovat spacák, po minulém sněžném vandru rozhozený ( a stále trochu uzený a zavlhlý, ale ne moc ).

     Peláším kolem davu na zastávce. Ještě by mně v kruté tlačenici ve dveřích městského hromadného prostředku urvali popruh od uzdy – jako minule. Říčný se řítím rovnou čarou k nádraží. Jako vždy dřív než autobus.

     Kam vlastně pojedu ? Na sever, na Meridu ? Třeba tam bude nohejbalový turnaj. Na Jihlávce by taky něco mohlo být – ale zvadlo nemám. Co spíš jet na západ – nazdařbůh si projít čerstvým jarem vonící brdské lesy ? Nebo na jih ? Na Třísov a Dívčí Kámen ? Možná tam pod převisem zas narazím na partu patnáctiletých romantiků ?

     Nádražím vládne páteční odpolední zmatek. Co mělo odjet, už odjelo. Slunce zmizelo za činžáky, taky chvíli prší, blíží se vlhká, chladná noc. Ale to mě neodradí. Jedu přece ven !

     Fajn by to bylo s kamarády. Zdravím cizí partu s bágly opřenými nerozhodně o sloup. Dvě vlasaté dívky, dva fousáči v maskáčích. Ahoj v odpověď. Jinak nezájem. Kolem se mihne Petr ze slezin – kam jedeš – ještě nevím, neviděl jsi kluky ? S tím svým mrtvým dítětem se radši neukazuj !

     Chci mu to vysvětlit (balil jsem se přece narychlo), ale zmizel za vagony a už ho nenajdu. Co na tom, pojedu sám ! Proč se mám pořád někomu do party vnucovat ?

     Otočím se a padám do rukou ostrožákovi. Je posílen o hlídku Pomocné stráže VB.

     „ Váš občanský průkaz prosím ! ! „

     „ Ke komu jedete ? „ vyslýchá druhý.

     „ Jedu dělat na zahradě ! „ odpovídám. Přece jim neřeknu, že ven a pod širák. To by mně mohli zfleku vybrat ! „ Je hezky, tak je třeba rýpat zahrádku a sázet zeleninu ! „

     Koukají nevěřícně. Úřední ostraha železnic dlouho listuje mou občankou.Ale co naděláš, razítko zaměstnání i zdejší bydliště tam jsou.

     „ Když nikam nejedete, předložte nám vaši peronku ! „

     Lístek jsem si přirozeně nekupoval. Až jak se vyčasí kam.

     „ Tak to bude 50 korun pokuty za nedovolený pobyt v prostoru nástupiště ! „ trvá na svém nádražák. Jsou spokojeni. Dostali jsme tě !

     Stmívá se. Obloha tmavne. Ustupuje záři oken a pouličních světel. Ale zůstává jasná. Zas budou jiskřit hvězdy do chladu, a zítra bude krásný, hřejivý den. Vlastně je to fakt:  Je nejvyšší čas zasét zeleninu. A sázet brambory. A taky s dětmi bych měl jít chvíli na hřiště. Aby věděly, že mají tátu.

     Obracím a zkroušeně se loudám zpátky ulicemi. Teď už bych se vešel i do veřejného autobusového prostředku. I s úeskou. Ale nechce se mi. Ještě aspoň chvíli chci zůstat venku. Možná i dva, tři bloky navíc si kvůli tomu zajdu.

     Nejedu ven.

___________________O___________________