Sváteční zvony

V neděli taklové zvony máme za barákem a takto přesně..bimbají:-)

To není o kostelních zvonech zvenku. To je o zvonech vnitřních. Tenkrát jsem měla bimbací náladu a hrála si na zvon. ;-)

Věř mi, mně to tady zní stejně jako Tobě, ale Ty to tam vidíš ještě zastřeně. Tedy ještě jednou, souhlasím s Tebou ve všem k čemu jsi nakonec došel.

Potom ale Tvá naděje umírá s Tebou, která jsi pro ni poslední - má úvaha zůstane v platnosti, jen obor lidí, kterých se týká, bude zúžen na Tebe samotnou... Prostě nemůže platit, že naděje umírá poslední - zůstane tu snad namísto Tebe?

Ale má naděje může umřít i dříve než já, pokud mi jí někdo zlovolně zabije. Ale máš pravdu, jinak umře se mnou. Tvá úvaha je správná. Každá naděje umírá se svým nositelem, tady umírá s posledním. Přesvědčil jsi mne. Ale je to jen taková slovní hříčka, i když poměrně pravdivá a nevyvratilná. Mně více vyhovuje rčení Naděje umírá poslední, protože to tak říkám sama sobě, abych si dodala odvahu dál žít.

Ne, nemůže umřít dříve, dokud tu jsi, Tvá naděje tu je s Tebou, jen ji nemusíš vidět, případně nechceš... Ale nechme už toho a s úsměvy na tvářích se v poklidu rozejděme, abychom se setkali u dalšího střetu :)...

Kodynie si dovolí ještě malý dovětek. Skutečně nemůže nějaká naděje umřít dříve než její nositel? Já třeba viděla na vlastní oči, jak mi pár mých malých nadějí zabili přímo před mýma očima. Je pravda, že tu nejhlavnější se jim nakonec nepodařilo zabít a ta už také se mnou umře, nebude zabita dříve než se odeberu na onen svět.

Já tušil, že to nepřejdeš bez komentáře :)... No, ono by se asi mělo definovat, co to vlastně naděje je... Můžu třeba říct "Mám naději, že zítra potkám dívku svých snů." No, ale zítřek strávím zamčený na koleji, a tak i kdyby se ke mně dobývala, tak to prostě nezvládne. Přijde pozítří a neděje je pryč - protože není dost dobře možné mít naději v minulosti, naděje by se měla týkat budoucnosti. Jiný příklad - dva lidé, kteří se k sobě strašně moc hodí, mají naději, že se jednou potkají. Ale jak to tak bývá, jeden umře dříve než druhý. Má ten druhý stále naději? Potom naděje neumírá poslední, ba ani s posledním, ale spíše s tím prvním... Je prostě mnoho objektů, jimž se může říct naděje... Proto to, za čím si stojím a co jsem chtěl od počátku prosadit, je, že pokud jsem v situaci, kdy se zdá, že má smysl říci, že "naděje umírá poslední", pak v tomto případě je vhodnější říci, že "naděje umírá s posledním", teď mě napadá, že ekvivalentně se dá říci "naděje umírá v posledním", případně "naděje umírá posledním" prostě bez předložky, vše mi přijde přesnější než ta fráze, kterou lidé denně používají, aniž by jí věřili či si uvědomovali, co znamená či by znamenat měla...

Já si plně uvědomuji význam rčení Naděje umírá poslední. Nejsou to pro mne prázdná slova ani prázdná fráze, kterou použiji, když nemám co jiného říci. Jak to řeknu, tak to tak myslím. Jiříku, Ty jsi hrozný puntičkář. Používáš hodně rčení takhle doslova a žádný úkrok stranou netoleruješ?

No, jak bych to řekl, aby to byla pravda... Žijeme v krásném světě, ale má jednu vadu - žijeme v něm... Tedy žijí v něm lidé a lidé dělají chyby... A dělají jich tolik, že si to už vlastně ani neuvědomují... Jedna oblast, kde tohle hodně funguje, jsou slova... To, díky čemu jsou lidé schopni žít v takovém množství na tak malé ploše, je schopnost činit kompromisy... A tvořit pravidla... A podle toho vypadá naše řeč... Přijdeš na úřad, vystojíš si tři hodiny frontu, jsi pěkně naštvaná, ale úřednici popřeješ dobrý den, ona Tobě totéž jako všem předtím... A kdo z vás tomu druhému opravdu přeje, aby měl krásný den? Je to jen schéma, spojení slov, které nemá význam, kdybyste místo toho řekli krble, vyjde to nastejno... Odcházíš, na shledanou - fakt ji chceš zase vidět? Fakt chceš stát další tři hodiny? A takových rčení - jak je nazýváš - je strašná spousta... Jiný příklad - kolik procent obyvatelstva je věřících? A jak často říkáme - díkybohu, bohužel, zaplaťpánbůh, ježíšmarjá, kristova noho, ... každý má jistě své favority... A dalo by se pokračovat... Prostě jazyk dnešního světa pomíjí význam slov, dává význam celým slovním spojením s tím, že až tak nehledí na původní významy... A mě to mrzí, snažím se proto lidi kolem sebe na to upozorňovat - tedy občas, když mám náladu, ne že bych chodil po ulicích a přesvědčoval každého, na koho narazím... Nejsem puntičkář, myslím si o sobě, že jsem dosti tolerantní člověk, ale snad právě proto se to někde ve mně hromadí a občas je toho moc a tak se takhle něčeho chytnu - je to jak s revizory, sice tu jsou celkem pořád, ale kontrolují Tě taky jen občas :)... Tak asi tak, to by mohlo pro teď stačit :)))...

Jiříku, ale jsou lidi kteří myslí upřímně každé slovo, které vypustí z úst a plně si uvědomují za každých okolností, co říkají. Takže sice používají všeobecně ustálená rčení, ale vědí co jima říkají. Jíříku moc druhé podceňuješ, uvolni se a nemudruj nad tím, jestli ti lidé zrovna vědí, co říkají. Já znám spoustu lidí, kteří si za pět vteřin nepomatují co vypustili z úst, protože si neuvědomují co říkají, protože neposlouchají co jejich pusa povídá a prostě jen něco melou a pak se hádají pro slovíčko, za které je chceš chytit, protože to přece teď prohlásili, ale oni řeknou že to není pravda a co si na ně vymýšlíš a vkládáš jim do úst slova, které by přece nikdy v životě neřekli. Neví to, protože za ně v tu chvíli mluvilo podvědomí.

Mno... Nějak se mi zdá, že mi toho moc podsouváš :)... Zda druhé podceňuji - hmmm, v tomto s Tebou asi souhlasit nebudu - ano, znám jednoho (slovy jednoho jediného) člověka, který než něco řekne nebo s něčím souhlasí, tak o tom opravdu přemýšlí... Takže s Tebou souhlasím v tom, že takoví lidé jsou... Jsem ale rád, žes netvrdila nic o jejich počtu, který bude více než malý... Ano, také znám dost lidí, které popisuješ... A to jsou ti, které nepodceňuji... Ale nějak mi přijde, že tímto příkladem se mnou souhlasíš, leč napasovalas to na nesouhlas, a tak jsem trochu zmaten... Pokud máš pocit, že kdykoliv něco slyším, tak mudruji o tom, co to znamená a zda to ten člověk tak myslel, pak Tě mohu uklidnit, že fakt ne, vždyť tak by se nedalo žít :)...

Jiříku, jestli jsem Tě trochu zmátla, tak promiň, taková jsem já matičko. Hm, takže oba jsme došli ke stejnému výsledku a můžeme se v klidu rozejít než se zase sejdeme jinde u stejně zajímavé debaty.

Ke stejnému výsledku? Aha, dobře, to mi nějak uniklo :)... Tož jo :)...

Jiříku, Tys to posunul do trochu jiné roviny. V této rovině máš pravdu. Já mluvím o své naději, o mé nejsoukromnější naději, která mne živí a pohání životem dál. Ano hovořím i o smrti, která by nastala nejspíše mou vlastní rukou, kdyby má naděje byla zabita dříve než já.

"Mne nikdy nikdo nepodvedl nebo si to už nepamatuji" Tohle je úžasná věta... Zní prostě, ale když se nad ní člověk pozastaví, zjistí, že se v ní leccos skrývá... Třeba naděje pro všechny, kteří právě smutní...

Lepšíš se Jiříku, najdeš hlubokou myšlenku i tam, kde se slova tváří jako že nic závažného neříkají. Naděje umírá poslední, to jedno z mých nejhlavnějších přikázání.

Ne, naděje umírá s posledním, tak je to, není naděje bez někoho, kdo by ji mohl ocenit...

Ne, můžeš jí ocenit i Ty sám. Dokud v něco doufáš, žiješ. Proto naděje umírá poslední, i když jsi zrovna úplně sám. Seberte mi naději a umřu. Jednou se to málem stalo, ale naděje je mrška houževnatá a nedala se a zůstala se mnou.

Nechápeš... Nemohu ji ocenit, pokud nežiju... A dokud žiju, naděje je... Ano, máš pravdu, seberte mi naději a umřu... Ale také až umřu, nebudu mít naději... Naděje umírá s posledním, protože dokud někdo je, pak je i naděje... A zemře-li poslední, čí že naděje to tu má zůstat, aby umřela po něm? Proto si stojím za výrokem naděje umírá s posledním - protože odchází přesně v okamžiku odchodu posledního, kdo by ji mohl živit a koho by mohla živit...

Mne nikdy nikdo nepodvedl nebo si to už nepamatuji a nejní to určitě námět pro mé básně. Já teď stejně více píši povídky a tam používám jiná témata.

Jiříku, nezlob mne. Nechytej mne doslova za slovíčko. Tentokrát jsem myslela lehnout a odpočívat. Je čas na práci a čas na odpočinek. Byla to jen připomínka, aby člověk pro jedno nezapomínal na druhé. PS: Byl bys moc dobrý spoluhovořící při mých filozofických večerních náladách. Vytvářeli bychom spolu moc zajímavé a smysluplné polemiky.

Zajímavé určitě, to jo, jednu takovou spolutvůrkyni ve svém okolí mám... Ale smysluplné? Jsou to všechno jenom slova, chytneš se jednoho a navazuješ další, vše spojuješ pocity a dojmy, náhrdelník z kapek rosy na vláknu pavučiny je zajímavý, to určitě, ale zkus si takový vzít na ples... A zlobit Tě teda už nebudu, zřejmě jsem hledal více, nežs zamýšlela, ale to se mi prostě občas stane :)...

Zbožňuji filozofické hrátky se slovíčky. Přece takový náhrdelník nemusí nutně zářit na plese, hlavně že potěšil dvě účastnící se osoby. Hra pro hru je ta nejkrásnější. Hra pro diváky nebývá tak bezprostřední. Do všech důsledků je to i inspirace pro literární adepty, kteří se skrývají uvnitř nás.

No, nevím... Zastávám názor, že hra, kterou hrají dva pro sebe, by měla skončit v okamžiku, kdy se rozloučí, aby případně mohla pokračovat, až se opět potkají... Proto mi nesedí ti literární adepti... Ano, narážím opět na zdejší lyrické básně, kdy někdo napíšu zamilovanou (či nenávistnou) báseň určité osobě a pak ji hodí sem... Tak to dopadá s tou Tvojí inspirací do všech důsledků :(... Na druhou stranu pokud z takové debaty vzejdou myšlenky, které pak někdo zpracuje (opakuju zpracuje, ne mechanicky přepíše) do zajímavého dílka, pak to může být opravdu krásné...

Představ si, že s druhým hraješ tuhle filozofickou hru a zároveň se Ti začíná uvnitř hlavy rodit celý svět kolem vyřčených myšlenek. Ty ho znáš, ale k druhému nedorazí vše, co se Ti při tom honí hlavou. Když se Ti svět povede, hodíš ho na papír a nebo taky ne. Z jedné takové filozofické rozpravy se zrodil v mé hlavě Svědek Času, jeho promluvy právě vychází na kodydií stránce (zatím jsou tři). PS: Mechanického přepisu takové rozpravy bych se nikdy nedopustila. Jen své myšlenky tu mohu publikovat. Druhý mne jen svými otázkami nakopne a buď něco vznikne nebo nevznikne, takový je úděl i myšlenek. Buď jsou napsatelné nebo nejsou napsatelné.

Ale jo, to, co popisuješ, je to, s čím souhlasím... A vlastně to, na co jsem útočil, nemělo nic společného s takovými filosofickými debatami... Spíš s debatami typu "Pročs mě podved? Ale no tak, nebuď trapná... béééé... (ona běží domů napíše o něm nelichotivou báseň a šup s ní na Písmáka)" Ale to už jsem od debat daleko :)... Když mě to prostě nějak žere...

Vstát jen pro to, abych si vychutnal ten pocit, že si mohu lehnout? Že jsem dokázal alespoň dopřát si tento pocit, když už jsem vše ostatní proležel? No, snad jo, tomu by se dalo přitakat...

No jo, je v tom jeden háček. Člověku ale trvalo deset let, než si uvědomil, že je třeba vstávat a nespat i ve dne. Takže takhle se to prodloužilo na dvanáct let. A jak je to s tím člověkem, který nakonec vstal pozdě? I pokus se přece cení. Nevadí, že potom už nic nestihl. Stojí za to být vzhůru i pár vteřin (Zde se projeví relativita času. Vteřiny se v ten moment stávají roky a roky jen pouhými vteřinami).

Není třeba s tím vstáváním zas tak spěchat, někdy to vstávání trvá i dva roky, ale stojí to pak za to.

Dva roky? To je ještě směšná cena, bohužel někomu to trvá i déle, někdo vstane tak pozdě, že už nezbývá než lehnout...

Tak teda vstavam, ale moc se mi nechce...

Mno, zkusím vstát, zkusím...

t*