Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Zapalovač
Ozval se zvuk na hranici slyšitelnosti a dveře se zavřeli. “Héj, to je katastrofá” prohlásil Etlik. “Hele, nechci Ti nic říkat, ale jestli teď nevystoupíme, tak na další zastávce budeme muset čekat skoro třičtvrtě hodiny” odpověděl jsem mu. “Počkej, já se zeptám”. A tak jsem si počkal. Po nerozhodném výstupu se nakonec rozhodl a oba dva jsme vystoupili. Čekala nás “krátká” ranní procházka na čerstvém pražském vzduchu. “Máme štěstí, jede za čtvrt hodiny”. “Nemáte zapalovač?” vmísil se neznámý hlas. Objevila se postava, kterou jsme oba shodně zařadili mezi noční cestovatele, ty, kteří nemají kde bydlet a po nocích brouzdají po síti (tramvajových linek). Etlik, jako správný příležitostný kuřák, mu nabídl jednu “Davidofku”. “Já se v tom nevyznám” řekl neznámý a ukázal nám zapalovač, který byl plný, ale nezapálil by se ani kdyby viděl Claudii Schiffer. “Ukažte” řekl jsem a vzal mu jeho vzácnost. Snažil jsem se škrtnout, ale poté, co jsem si ošetřil pohmožděný palec metodou ocumlat, co jde, jsem si řekl, že tenhle už nikdy nebude jiskřit jako dřív. “Chce to kamínek, nový kamínek” zaskuhral jsem a podával jsem mu zapalovač zpět. Ale Etlik si nedal říct, protože když se smíchá mužská ješitnost, šikovnost a technická znalost předmětu doličného, vznikne obdobně nechutně vyhlížející odřenina palce na pravé ruce, která se jen vinou svého majitele dostala do nezáviděnihodné situace, když měla škrtnout. Vzdal to stejně jako já a byl rád, že má ruku celou. S lítostným pohledem na nevyužitou “Davidofku” jsme se rozloučili s naším cestovatelem a nastoupili do noční 57, která pomalu ale jistě vyrazila alespoň jako přibližovadlo na kolej...
Písmák