MOČ

Je mi cítit moč. Je to zápach, který jí není vlastní. Znervózňuje mě to. Je to silné. Je žlutá, žlutší než obvykle, vlastně si ani nejsem jistý, je-li to ještě žlutá, přestávám rozeznávat barvy. Močím dlouho. Chtít po mě doktorka vzorek, bude toho na dvě skleničky od přesnídávky, ne na lékovku (řada malinkých lahviček s nálepkami a jmény, seřazená ve škole na lavici nalevo u zdi, regiment lékovek plných dětské moči). Pozoruji ten proud, voda v záchodu se barví, barví se do…, žluta? Nevím. Ta barva se mi nelíbí, ani ten zápach se mi nelíbí. Něco není v pořádku. Nevím, zda to chci vědět. Vědět, co není v pořádku… Je to tak… Nic mě nepíchá, nebolí, necítím při močení nic… Před pár lety mě pálilo, bolelo to, hodně, nakonec to byla jen neškodná bakterie. Zalíbilo se jí v mé močové trubici. Dnes to nepálí, nedělá to nic. Má to jen tu zvláštní barvu, zvláštní, hodně silný zápach. Stojím, koukám se dolů a zcela jistě cítím, že tohle není dobře. Tohle není jak má být.

Spláchnutím (není to tahací splachovadlo, jen mačkací mechanismus, co nedodá ten správně očistný, katalyzační pocit…, bez zatáhnutí za šňůru to není ono, není to ten pocit, co chci při splachování vnímat) se voda v záchodu vyčistí a vrátí k původní průzračnosti. Moje obavy nepročistí. Taková čistička neexistuje. Něco se uvnitř mě děje a je na to brzy, je to hodně brzy. Jsem mladý, za sebou mám sotva třetinu toho, co bych mohl prožít. Prožít kdyby ta pitomá moč měla přirozenou barvu. Voda v záchodě je čirá, čirá jak studánka. Jak absurdní - záchod - studánka.

Zavírám dveře a zhasínám. Je v nich malý průzor vyplněný červeným kamenem. Průsvitá jím světlo, když ho nevypnete. Klik. Mám rád tyhle drobnůstky, co dělají domov domovem. Nemám rád pach své moči, nezdravý pach… Jsem mladý, nepostavil jsem dům, nezasadil strom, neudělal jsem nic, je brzy.

Pohledem kontroluji byt a odcházím. Zítřek se mě ještě týká, nejméně zítřek ano…, snad….