světla

Zase jeden z dlouhých útěků. Tmavé ulice se míhaly před očima a Jarda ani nevěděl kolik jich už vlastně bylo. Možná dvě, možná desítky, co na tom vlastně záleželo. Problém byl, že Jardovi poslední dobou už nezáleželo na ničem. Jen nějak přežít. (Nebo dožít? A není to také vlastně jedno?) Před očima se mu dělaly mžitky a v hlavě hučelo jako ve větrném mlýně. I to je vlastně jedno. Ba ne! Tohle jedno není! Jarda potřebuje dávku! Kde jí sebrat? Žaky už mu žádnou nedá, už takhle mu dluží tři kila za tu minulou.. Ti dealeři jsou pěkní parchanti. Nejdřív vás do toho namočí a pak vysávají a vysávají... Cítil, že tělo si žádá své. Dříve či později se dostaví křeče. Křeče ne! Těch se bál ještě víc než předávkování. Kdysi měl alespoň nějaké kamarády, ale jak se stával čím dál více závislým, kamarádi ubývali. Otázka zní, byli-li to vůbec kdy kamarádi.. Vzpoměl si jak se s tím svinstvem setkal poprvé. To bylo den po jeho šestnáctých narozeninách. Při oslavě narozenin se s kamarády trochu přiopil (no přiznejme si, že trochu víc) a začal si (jak později uznal opravdu dost nechutně) dobírat svojí holku, která se oslavy účastnila. Znáte to. V opilosti je člověk hrdina a myslí si jak je zajímavý, dokonalý a neodolatelný. Mohl si všimnout že radost v jejích očích nahradil nejdřív údiv, poté odpor a nakonec zděšení. Mohl, protože kdyby.. Tak... kdyby kdyby.. To slovíčko se mu vracelo do hlavy každým okamžikem, každou vteřinou... Jarda byl z těch lidí, kteří se neumí omlouvat. Cítí vinu, ví kde se stala chyba, ale říct promiň, to prostě nedokázal. Nedokázal to nikdy. Myslel si, že si Lenku udobří nějakým dárkem. Jelikož byl dost šikovný tak nějaké peníze vždycky měl. Spravoval auta už od svých třinácti let.. Najednou se mu to zdálo tak strašně dávno. Ano ve třinácti. Motory byl vždycky jeho sen. Proto také nastoupil jako učeň v oboru automechanik. Šlo mu to dobře (no teda až na tu matematiku, to byl vždycky problém, ale ta ho přeci živit nebude..) "Uvažuješ jako debil", říkal si Jarda.. "Tebe už by neuživilo vůbec nic.. V hlavě máš sračky z toho fetu.. A čert to vem.." Tehdy se potkal s partou. Lenka, křehká dívenka kterou měl opravdu (!!!!) rád ho před ní varovala, ale on na ní nedbal.. No prostě to podělal.. Jako vždycky všechno. Na té oslavě narozenin bylo veselo. Byl i nějakej ten fet. Trocha haše, dobrá parta, prostě veselo. Lenka se toho ani nedotkla. Tvářila se tak uraženě, když se bavil s partou - husa... Copak nepoznala, že to dělal právě proto, že mu na ní záleželo? Že.... Houby.. Už zase si něco namlouvá.. Dělal to pro to, že se chtěl předvádět před partou. Že ON přece není tak měkkej, aby ho dostal nějakej pitomej dívčí pláč. Ale dostal.. Vždycky když měl deprese ( a to bylo poslední dobou často), vždycky slyšel ten pláč. Na dívčím pláči je něco takového zvláštního. Děvčata jsou citlivější než kluci. A přímější. Dávají své city najevo přímo. Nenáviděl jí když plakala! Nenáviděl jí, když plakala kvůli NĚMU! A nenáviděl i sebe.. O to se choval v takovém případě hůř. Chtěl jí vyprovokovat, aby odešla a měla od něj pokoj. A když se to stalo ten den po té oslavě tak se z toho zhroutil. Ten chatrný domeček z karet se mu celý sesypal. Všechno. Auta, rodina (doma už viděl na matce, že by byla nejraději, kdyby tam nechodil. Otec s ním nemluvil vůbec), a jediná holka kterou miloval... Miloval? Opravdu jí miloval? Tolikrát o tom přemýšlel. Byl vůbec schopen milovat? Věděl co to slovo znamená? Nebo miloval jenom sám sebe? Zůstala parta, chlast a fet. První co ho napadlo když mu dala definitivně kopačky bylo, že se půjde zabít.. Tedy šel.. Śel za Žakym.. Rozhodl se, že se předávkuje.. Vzal prachy a šel k Žakymu. O Žakym bylo známo, že prodává tvrdý. "Tak ty po mě chceš herák?" "Jo... pořádnou dávku.. První a poslední.." "ahá, chlapeček se rozhodl chcípnout na fet.. No dobrá, tady to máš" Žaky mu odsypal dávku. Jarda jí připravil tak jak to viděl u některých závisláků a píchl si celou dávku do žíli ještě na tom hajzlíku, kde to od Žakyho koupil. Svět se s ním zamotal a upadl do temnoty.. Probudil se v nemocnici. Druhý den následoval výslech na policii. Byl nepříjemný, ale dal se snést. Jarda nenáviděl Žakyho. Neprodal mu dost. A to mu dal skoro litr... Jakmile byl z policie odveden rodiči, kteří s ním nepromluvili ani slovo až do doby kdy seděli v autě. Tam následovala přednáška a vyhrožování všeljakým léčením.. Ti natvrdlí rodiče asi nikdy nepochopí, že Jarda to svinstvo nebere.. - zatím... Když se konečně dostal z baráku, tak běžel za Žakym. "Ty hajzle, jakto, že mě to tvoje svinstvo nezabilo? Dal jsem Ti litr.." "Klídek, Jaroušku.. Kdybych si zabíjel každýho zákazníka kerej si vo to řekne, tak přídu na mizinu...Máš u mě předplacený dvě další dávky.." "To víš že jo, a zase skončím ve špitále.." "Musel jsem ti dát trochu víc, jinak bys to poznal a zabil by ses jinak..." Jarda najednou zcela iracionálně pocítil k Žakymu vděčnost. Vždyť on mu vlastně zachránil život.... "Parchant...hajzl", pomyslel si Jarda teď.."věděl moc dobře co dělá...." Od té doby se to s Jardou táhlo. Bylo to horší a horší. Vybudoval si fyzickou závislost na heráku. Už bez toho svinstva nemůže žít... Ulice se míhali čím dál více. Venku se začínalo mírně stmívat. Slunce vrhalo dlouhé stíny které Jardovy způsobovaly další halucinace. Bylo mu fakt hnusně. V hlavě hučelo čím dál víc.. Pomalu došel na Perštýn.. Ještě kousek a je.. Kde vlastně? Nějak ztrácel orientaci.. Celý svět se rozplýval do dvou bílých světel, jejichž intenzita se zvětšovala a zvětšovala. Jarda fascinovaně zíral do těch světel. Nevšiml si, že se mezitím zcela setmělo. Zvonění tramvaje nevnímal, ale ta světla......

---