Naposledy

    Naposledy stojím před tvým domem a dívám se Ti do oken... Tam někde v té výšce teď sedíš a děláš si "svoje věci", ty věci co vždycky znamenaly víc... Dívám se na světlo z lampy které se líně protahuje skrz žaluzie. Nechce se mu ven, ani se nedivím, do takové zimy. Pohled na mé ruce... studené a červené od mrazu. Ani kapsa kabátu je nezahřeje. Ani ta tuna beznaděje. Botama stojím na chodníku po kterém chodíš tam a taky se vracíš zpátky. Asi jsem neměla takové štěstí jako ten chodník. Za mnou už jsi se nevrátil a nevrátíš...
    Lampa na ulici zablikala, a ze stromu spadl kousek promrzlého listu. Zůstal tu nejspíš ještě od podzimka, asi taky čekal na Tebe. A jak vidím, už to taky vzdává... Možná proto že ani já a ani ten list nejsme chodník, po kterém bys mohl jen tak bez úhony šlapat. A i přesto jsme tu čekali že snad pochopíš... Sebrala jsem ho ze země, aspoň chvilku nejsem tak sama. Nedočkali jsme se... Neposloucháš, nevnímáš, nevíš... Nechceš...
Tisknu lístek v dlani. Pojď, jdeme domů...

Na co proboha ještě tady čekat...?