Dodnes se mi to zjevuje ve snech. To místo, to strašlivé místo plné smrti. Rozlehlá pláň pokrytá těly - mořem lidských i nelidských těl rozprostírající se od horizontu k horizontu, mrtvolný zápach připomíná každému, že to co vidí není pouhou iluzí. Úděsný to pohled na celou zkázu. Prší, tak jako předtím. V mysli vyvstává jediná otázka, která mě doposud trápí a na kterou zatím nikdo nedokázal odpovědět. Vlastně to není jediná otázka. Mnoho otázek. Chce se mi křičet, řvát, vřískat jako nespokojený fracek. Proč?! Proč museli zahynout, proč zaplatili tak krutou daň? Proč zvolili tak špatné místo? Odkud pochází takové otázky? Ale teď, obraz se mění. Vojáci jsou na nohou a s obnaženými meči se snaží bránit přesile černých jezdců. Pozoruji to nezúčastněně, jako bych tomu byla vzdálená, jako by se mě to vůbec netýkalo. Zaslechnu volání: "Irmo, prosím!" Kdo je Irma? "No tak Irmo, tady. Tady jsem, prosím, podej mi ruku!" volá zoufalý ženský hlas. Slyším mnoho hlasů, které takto zoufale křičí. Hulákají na sebe, naříkají bolestí, v jejich hlase je cítit marnost a beznaděj. Irma jsem já? Pomáhám té ženě na nohy, dívám se jí do tváře a snažím si zapamatovat každý její detail. Je to však marné, vzpomínky se vytrácejí jak písek mezi prsty. Křičím: "Lytto, udělej to! Uteč odtud, dokud můžeš. Otevři portál! Žádám tě, poslechni mě!" "Teď nemůžeme odejít Irmo, na nás závisí jejich životy!" Ač jsme na dosah od sebe, musíme křičet. Válečný ryk, rachot a rámus kouzel překřičí vše a hlas se rychle ztrácí. "Pozor, jdou sem!" zaslechnu křik. "Všichni se kryjte, jdou nahoru!" Otáčím se po hlase a pouštím Lyttinu ruku. "Můj bože!" vykřikne vyšší hlas. Patří jedné černovlasé čarodějce. Její tvář je mi povědomá. Pokrývá mě stín, leknutím vzhlédnu a vidím jednoho z jezdců, jak se tyčí nademnou, jak posel smrti. Sbírám poslední síly, rozvírám spojené dlaně a vykřiknu krátkou kletbu. Kůň stojí na zadních, jezdec padá k zemi, vidím jen okřídlenou helmici ožehnutou silným plamenem. Alespoň, že nemusím vidět jeho oči. Kouzla. Mohu čarovat, zdá se, že mám pořád svou sílu. Pokouším se vstát a získat lepší rozhled, ale přijíždí další jezdci. Srážím jednoho za druhým stejným způsobem. Začínám z toho šílet, musím se smát. V čase zoufalství a beznaděje mi zůstala jediná záchrana a to jsou má kouzla. A já jsem šílená. Náhle se plamen rozhoří přímo před mýma očima. Obrovská síla mne tlačí vzad, zem mi utíká pod nohama a já padám. Necítím žádnou bolest. Tma. Teprve včera k večeru jsem dorazila do Mayenny, potom co jsem zabloudila na Zaříčí. Stráže u brány mi nevěnoval pozornost, stejně tak děti hrající si opodál v písku. K mému koni se seběhlo jen několik místních psů, čtyřletý sivák však šel klidně ulicí a já byla šťastná, že tu úděsnou a neúměrně dlouhou cestu mám konečně za sebou. V duchu jsem doufala, že právě tady naleznu odpovědi na otázky, které mě po celou dobu putování trápily nejvíce. Řekli mi, že Yennefer stráví zimu právě v tomto malebném městě a tak jsem neváhala ani minutu. Yennefer ... několikrát jsem ji viděla v Maribornu a pak i na Thaneddu. Jednu noc jsme spali ve stejném pokoji. Dodnes ji obdivuji a chovám k ní úctu. Krčmář v místní taverně byl nepříjemný. Neskrýval názor na další čarodějku pod svou střechou. Musela jsem ho přesvědčit penězi, což vyšlo docela draho a stálo mě to i značné úsilí v přesvědčování. Ach, kéž by někdo měl úctu k poutníkům, kteří jsou týdny na cestách. Zaplatila jsem tedy pokoj na jednu noc a večeři, kterou představovaly dva plátky uzeného, chleba a korbel piva. Mám být vděčná za každou laskavost. Jedla jsem sama u volného stolu v jinak přeplněné krčmě. Na tohle jsem zvyklá. + + + Kousek za městem se tyčila vysoká věž, patřící jednomu z místních čarodějů, kterého jsem asi měla dobře znát, ale paměť mě zklamala. Pozemek byl obehnána zídkou, jenž částečně vymezovala malou zahrádku - skalku, o kterou se kdosi dobře staral. Vlastní věž byla vystavěna z hladce otesaných žulových kamenů a působila dojmem, že je nová. Tak ráda bych poznala čaroděje, který měl čas zabývat se vnějškem svého obydlí. Většina věží totiž vypadala ošuměle a sešle, mívaly vypadané kameny a zdály se tak mnohem starší, než ve skutečnosti byly. Snad to byl záměr, ale na mě nepůsobil. Tak ráda bych poznala toho, který měl právo trávit veškerý čas ... a spát ... s Yennefer. Vzala jsem za klepadlo u intarzovaných dveří a chystala se zabouchat. V tom samém okamžiku však cosi klaplo a dveře se potichu otevřely. Uvnitř bylo šero. "Pojď dál Irmo," ozvalo se ze tmy. Vstoupila jsem a chvili jsem tápala ve tmě, než se mi oči přivykly na šero. Nejprve se objevily kontury kruhového sálu, který se zdál mnohem širší než věž zvenku. Pak se ze šera vynořily dvě siluety. Jedna postava byla zaručeně žena, která něco ukazovala druhé postavě, muži. Měl jen málo vlasů a žádné vousy, za svou silnější postavu vděčil jídlu, dobrému pivu a usedavému životu. Černovlasá žena něco naznačila gestem a muž odešel ze sálu jinou chodbou, než jsem přicházela já. Byla to Yennefer. Změnila se. I přes svou masku mládí jsem poznala, že její život je o několik let chudší. Držení těla, pohyby ve kterých byla větší jistota a zkušenost, než předtím. "Pojď dál, Irmo," promluvila. Jak si mé oči přivykaly, všimla jsem si, že místnost není úplně prázdná. Byl tam dubový stůl, a tři drahá, ale měkká křesla, vedle stál barový pult a skříňka s různě barevnými lahvičkami, jako kdyby se tu měla konat každý večer nějaká slavnost. Pod stolem a křesly byl položen červený kruhový koberec se zlatým kruhem a symbolem dvou zakleslých trojúhelníků otočených proti sobě. Na stěnách mezi okny visely pestré gobelíny různorodých motivů, od tichých zákoutí až po vyobrazení bitev. Naproti baru se ke stropu vzpínalo točité schodiště vedoucí někam nahoru, dál do druhého patra. Yennefer nikdy netráví zimu na stejném místě. Odhrnula havraní vlasy z čela a usmála se na mne. Já se usmála také. "O tobě vím už od včerejšího večera," řekla sladce po tom co vykročila mně naproti, "Tady se nic neutají." "Skutečně?" předstírala jsem zaskočení, "chvíli se mi zdálo, že jsem pro místní vzduch." Stiskla jsem nabídnutou pravici. Sotva jsem se dotkla její ruky, zdálo se mi, že Yennefer trochu pobledla. Úsměv jí zmrzl na tváři a zadívala se mi pronikavě do očí. Trochu mě to přivedlo do rozpaků. Její ruka byla teplá, ale jakoby se trochu třásla. Celé to trvalo jen zlomek sekundy. "Máš studené ruce," vytrousila z úst. Pak, skoro ve snách, mi nabídla křeslo a skleničku červeného vína. Chvíli jsem Yennefer sledovala a jako vždy jsem se snažila vyluštit její klíč k úspěchu mezi muži. V čem to bylo? Vždyť šaty, které nosila. a které nemohly mít jinou barvu než černou, mi nepřipadaly nijak zvláštní. Použitá líčidla a voňavky..., také nic zvláštního. Vůně šeříku, která prosycovala zdejší vzduch nebyla podle mého názoru nikterak originální a stejně tak její fialové oči. Já takové předvádění nemusím nutně mít. Prý se po tom zhoršuje zrak. Usrkla jsem trochu z červené tekutiny. Yennefer se posadila naproti mně. Byla bledá. "Takže, co tě ke mně přivádí, Irmo?" Uvažovala jsem, kolik si toho o mne Yennefer pamatuje. Anebo během toho času již potkala tolik lidí, že zapomněla? Možná jsem pro ní nebyla tak výrazná osoba jako někteří jiní... "Jsem nemocná, paní Yennefer. Nemoc, kterou trpím neumí vyléčit zatím z žádných čarodějů, které jsem navštívila. Doufám, že vy budete vědět lék na mou nemoc." Z Yennefeřini tváře jsem četla zmatek, ale i zájem. "Trpím ztrátou vzpomínek," pokračovala jsem, "nemohu si vybavit jediný kousek ze své minulosti. Má mysl je plná otázek a já na ně neznám odpovědi." "Řekni mi tedy víc. Kdy to začalo?" Zamyslela jsem se. Kdy to začalo? Ale co to vlastně je? Dá se to vůbec definovat? Kam až sahají mé vzpomínky? "To je také jedna z otázek," odtušila jsem, "Mé vzpomínky nezačínají na konkrétním místě. Snažím se najít začátek provázku, který mi ukáže cestu. Poslední dobou se to zhoršuje. Jediné co mi napovídá jsou sny. Mívám sny velice často, každou noc se opakují. Jsou živější a děsivější." "Vypravuj mi o těch snech." Naznačila jsem jí děj, tak jak jsem to nejlépe dokázala. I když sen byl vždy stejný a vystupovali v něm stejní aktéři, nikdy jsem nebyla schopna jej přesně popsat. "Řekla jsi Lytta?" zachmuřila se Yennefer, když jsem se zmínila o té čarodějce. Přikývla jsem na souhlas. "Znám jednu Lyttu. Celým jménem se jmenuje Lytta Neyd, říkáme jí Korál, podle barvy rtěnky kterou používá. Nepamatuji si, že by se kdy účastnila, nějaké bitvy. Ale možné to je..." "Ani já si na nic takového nepamatuji. Nepoznávám nikoho dalšího, nevím, kdo jsou ti černí jezdci. Je to jen útržek, pouze část vzpomínky, která je snad vodítkem k dalším." "Nikdo ze severu nemá takovou výzbroj, jakou popisuješ, jedině...," tvář se jí vyjasnila, "... Nilfgaardské jízdy." Nilfgaard... to slovo se mi usadilo v mysli. Nilfgaard... opravdu jsem to slovo již jednou slyšela. Jistě, Nilfgaard... to je země na jih od Amelu. "Jediné co mě napadá...," promluvila znova Yennefer, "... říká ti něco jméno bitva o Klamat?". Zavrtěla jsem hlavou. "No, pravda, ve vyšších kruzích se spíš mluví o šarvátce. Protože ta bitva nebyla nijak dlouhá, ani významná. Říká se, že Nilfgaard toužil ovládnout Horní Sodden a pokusil se přejít hory přes Klamat. Soddenští nastrčili do hlavního stanu špeha, a u Klamatu pak hlavní skupinu porazili. Patálie to byla spíš pro Nilfgaard, ale šarvátkou bych to nenazývala. Padlo tam dost lidí a asi tři z nás, čarodějů. Víc nevím, neznám jejich jména, tolik zpráv se ke mně nedostalo. Pochybuji ale, že Korál tam byla. " "Mohla jsem tam být já?" "Nevylučovala bych to." "Ještě je tam jedno jméno, tomu místu, kde se ten sen odehrává, říkají Kání Hora." "Nic mi to neříká." "Myslím," promluvila Yennefer po chvíli, "že tvé sny jsou vzpomínkou na něco, co se snažíš podvědomě zablokovat, zastrčit, schovat hluboko do nitra vědomí. Věřím, že bitva o Klamat musel být pro tebe hořkou zkušeností. A tak jsi radši zapomněla. To proto si nemůžeš vybavit svou minulost. Potom se ti ta minulost zjevuje ve snech. Moc tě lituji dítě, protože tím musíš velice trpět." "Snad máte pravdu paní Yennefer. Když budu naslouchat těm snům, doufám, že si jednou vzpomenu." "Otázka je, jak moc si to přeješ, Irmo. Možná jsi zapomněla, protože jsi prostě chtěla zapomenout. Vzpomínky na válku nejsou nic, co by si člověk rád pamatoval. Sny lze snadno zahnat, vlastním několik přípravků. V tomto ti mohu pomoci." Chvíli jsem přemýšlela. Yennefer přitom sledovala mé oči. Bylo absolutní ticho. "Chci si vzpomenout," přikývla jsem, "Chci, protože si myslím, že tohle je jediná cesta jak se dozvědět pravdu. Ať už jsem zapomněla z jakéhokoliv důvodu, musím si znova vzpomenout. Navíc mám poslední dobou pocit, že ty sny mi mají něco říct. Musí to být hodně důležité, ale já... já tomu nerozumím." "Zkus to rozvést, Irmo. Je tam ještě něco víc?" "Občas se mi zjeví obrovské město. Nedokážu to popsat, vím jen, že je veliké a má čtyři vysoké věže uprostřed. A pak vidím, jak zapadá slunce do moře a na město se snáší tma. Obraz se mění, mírumilovné město hoří, plameny jsou obrovské a šlehají do závratných výšek. Ze všech stran se sjíždějí černí jezdci na černých ořích. Je jich moc, jsou jak šváby a jsou rychlí. Srocují se před branou. Padá, řítí se dolů a jezdci vyrážejí do ulic. Chci něco udělat, ale nemohu, jsem příliš vysoko. Cítím se jako pták, který může jen nečinně přihlížet." Dlouhá chvíle mlčení. "Jediné město na západě je Cintra u delty řeky Jarugy," dodala Yennefer. "Co se děje dál?" Pokrčila jsem rameny. Dál už nic nebývá. "Potom se většinou probudím. Mívám neodvratný pocit vydat se na západ a to město najít. Snad mi pomůže si vzpomenout. Jestli je pravda to o Klamatu, je také možné, že jsem byla v Cintře, když jí napadli černí jezdci?" "Ale Irmo, Cintra nebyla napadena," namítla Yennefer. To mě opět udivilo. "Nikdy?" "Ne v době, kdy bys u toho mohla být." "Jak si potom mám ten sen vysvětlit? Může to být jiné město? A nebo snad...," mráz mi přejel po zádech, "...vidím budoucnost?" Yennefer sklopila oči. Pak se nadechla a znova se obrátila na mne. "Myslím, že není v mé moci ti pomoci. Je mi líto, Irmo. Jak jsi sama řekla, měla bys zajet do Cintry a přesvědčit se, zda je to město, které vídáš ve snu. Možná pak pochopíš a vzpomeneš si. To je jediná moje rada. V Cintře na královském dvoře nalezneš Myšilova, válečného druida. Pokud budeš potřebovat pomoc, obrať se na něj. Druidové mají blíže k pochopení snů a lidského myšlení, než čarodějky." Najednou jsem si byla téměř jistá, že mi Yennefer neřekla všechno. Věděla něco, co mi nechtěla říct. Měla snad strach, že bych pravdu neunesla? Nebo snad měla strach mi pomoci, obávala se nějaké kletby? A proto mě odkázala na druida? Jsem snad prokletá? Zase ty protivné otázky. Nebudu klidně spát, dokud tu budou. Rozloučila jsem se s Yennefer a vrátila se do města. Ještě týž den jsem se vydala na cestu.

+ + + Teď už jsem viděla, že město z mých snů je skutečně Cintra. Měla jsem možnost zahlédnout jeho věže z jednoho pahorku vypínajícího se k obloze několik mílí od hradeb. Odtud k cíli zbývalo jen pár hodin jízdy. Mezi šedivými hradbami, špinavými střechami se do výše tyčily čtyři věže z královského hradu. Tyhle věže jsem vídala v tom snu. Vedle věží na hradbách a desítkami věžiček na významných stavbách, byly tyto čtyři nejvýraznější a impozatní. Pobídla jsem koně a za necelé dvě hodiny jsem, nejprve sešplhala do malého údolí, v němž se krčila nevelká vesnice představovaná pěti farmami s obrovskými lány polí, vystoupala na oblý horizont a opět klesla k hradbám. Od bran se táhla skoro míli dlouhá zácpa povozů, bylo mi jasné, že stráže prohlížejí každého, kdo chtěl do města vstoupit. Pochopitelně se platilo mýtné. To neskutečné množství vozů, řechtajících koní, křičících dětí a sprostě nadávajících vozků mě velice rozladilo. Už tak jsem byla pět dní na cestě, nemytá, páchla jsem potem, vlasy se mi zcuchaly do chumlu, který nešel rozčesat. Ani mé oblečení nevypadalo nejlépe, bílá košile se dala považovat za bílou jen z velkým smyslem pro nadsázku a u pláště se začala trhat kapuce. Pomalu mi docházelo, proč všichni vozci nadávají na vše co se jim do cesty připlete a brzy jsem následovala jejich příkladu. Koně se plašili, občas se něco vysypalo, procesí postupovalo velice pomalu. Po dalších slabých dvou hodinách jsem konečně stanula u brány. Odpočítala jsem příslušný obnos za mýtné a zdvihla zrak na výběrčího. "Jméno!" vyštěkl na mne. Jeho oči však nesledovaly mě, ale nějaký bod někde hodně daleko za mnou. "Irma Méllien." To bylo všechno? Prostě mi ukázal, abych jela dál, snad si to jméno ani nezapsal. Zmohla jsem se jen na nechápavé zavrtění hlavou. Jela jsem pomalu ulicemi města. Po stranách cesty si hrály děti, na rozích vyřvávali potulní prodejci a stánkaři, žebráci a pochybní umělci byli po městě roztroušeni chaoticky, nezávisle na místě a denní době. Zakotvila jsem v jednom hostinci, který mi připadal jako trochu slušný. Dočasně jsem se tak zbavila koně, protože po městě se kvůli úzkým uličkám, zácpám a davům lidí na koni jezdit nedalo, konečně jsem se mohla vykoupat, převléci, učesat, namalovat a teprve druhý den jsem vyrazila do centra k branám zámecké zahrady. + + + Když jsem poprvé uviděla Myšilova, na okamžik jsem se zastavila. Představovala jsem si tajemného staříka, který se ukrývá před sluncem v kutně s kápí. Pravda, druid už nebyl nejmladší, vrásky prozrazovaly, že jeho oči již viděly hodně divných věcí. Vůbec však nevypadal tajemně a vůbec neskrýval svou tvář. Naopak, přistihla jsem ho na lavičce v zámecké zahradě, když si užíval posledních teplých podzimních paprsků. Kulatá hlava, bílé vlasy, které již ustoupily pleši, bílý plnovous a v levém uchu měl zavěšenou kruhovou náušnici. "Smím rušit pane?" promluvil můj doprovod, poté co jsme se přiblížili. Nejprve pozdvihl zrak, ale jakmile uviděl mne, rychle se postavil. "Slečna Irma Méllien, přála si vás vidět, pane." Pohlédl mi do očí, jako by z nich chtěl vyčíst mou povahu. Jen vzal mou ruku do své dlaně a hned jsem viděla, že něco není v pořádku. "Vítám vás, slečno Irmo, na hradě," řekl rychle a trochu roztřeseně. Gestem odeslal strážného zpět k bráně. Chtěla jsem hned přejít k věci, ale nepustil mě ke slovu. "Doufám, že váš důvod je dostatečně závažný, slečno Irmo, jinak počítejte s tím, že jste přišla zbytečně. Dvorní druid se nezabývá maličkostmi." "Ujišťuji vás, mistře Myšilove, že můj důvod je vážný. Přímo za vámi mě posílá sama paní Yennefer." Zdálo se, že se druid zamyslel. "Ano, znám Yennefer. Už dlouho jsem ji neviděl. Jak se jí daří?" "Nevzkázala, pouze vás mám pozdravovat. Mistře Myšilove. Jsem čarodějka, která poslední dobou velice trpí. Požádala jsem Yennefer o radu, avšak ona mně doporučila vás. Tvrdí, že její síla na mou nemoc nestačí." Viděla jsem, že druid se trochu uvolnil. "Milá Irmo, říkáte, že trpíte nemocí, kterou neumíte vyléčit ani vy ani sama mocná čarodějka Yennefer. Doufáte, že já bych zmohl víc než Yennefer?" "Nikoliv, doufám, že mi jen pomůžete najít ten správný lék. Tu nemoc musím přemoci sama, ale potřebuji vědět jak." Pomalu jsme se vydali k zámku. Až sem doléhal křik dětí, jež se honily po zámecké zahradě a několikrát nás minul jeden ze zahradnických pomocníků. "Tak dobře, ale nic vám nemohu slíbit, dokud nebudu vědět víc o té nemoci." "Povím vše co vím, i když toho moc není. Avšak nejprve bych se chtěla na něco zeptat." "Ptejte se." "Co vás mistře tak rozrušilo, když jste mne poprvé vzal za ruku? Stejně tak se zachovala Yennefer, ale nic mi neprozradila." "To protože máte příliš chladné ruce a když jsem ji stiskl, cítil jsem prázdnotu a samotu. Úplně poprvé jsem se domníval, že jste někdo jiný." "Kdo? Prozraďte mi to, prosím." "Chvíli..., jen na krátký okamžik jsem se bál, že jste... smrt." Tak tohle jsem nečekala. Musela jsem se zastavit, aby jsem jeho slova strávila. Myšilov využil krátké přestávky: "Chcete mi říct něco o té nemocí?" "Ano, jistě. Zdává se mi sen. Jeden jediný a zdává se mi každou noc. Yennefer tvrdila, že vy jako druid máte blíže k lidské psychice než ona." Myšilov neskrýval zájem. "Zjistila jste podstatu toho snu?" "Zhruba. Yennefer trvdí, že jsou to potlačené vzpomínky na bitvu o Klamat." Teď se zastavil Myšilov. "Bitva o Klamat? Mnoho jsem o tom slyšel. Nilfgaardská pěchota se pokusila přejít hory, ale Soddenští je zahnali zpět. Vy jste tam byla?" Pokrčila jsem rameny. "To bohužel nevím. Nemám na to místo žádné přímé vzpomínky. Ta bitva se objevuje jenom v tom snu. Yennefer říkala, že jsem na Klamatu byla." "A vzpomenete si na něco před Klamatem? Třeba jak jste se tam dostala?" Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a pak jsem sklopila zrak k dlážděné cestě. "Pár útržků z dětství. Přichází postupně a nečekaně. Pak své jméno. Kouzla která mám vžitá, texty zaříkání, ale co jsem před Klamatem dělala...? To tam chybí. Ani to jak jsem se tam dostala, s kým ... prostě nic." "V jednom měla Yennefer pravdu. Sny mohou člověku připomenout zapomenuté vzpomínky. Zvlášť, pokud jde o krutou bitvu jakou byla na Klamatu." "To je nemoc, kterou trpím, mistře Myšilove. Chci znát svou minulost, chci zpátky své vzpomínky. Mám totiž pocit, že bez nich mne část schází." Došli jsme až k velkým dubovým vratům s četnými rytinami. Druid chvíli mlčel. "Chápu vás, slečno. Tak dobře, pomohu vám. Zatím, chtěl bych, abyste zůstala v Cintře. Jestli nemáte kde hlavu složit a jestli nic nenamítáte, můžete dočasně zastat místo dvorní čarodějky. Jedna z posledních právě zahynula na Klamatu a od té doby Calanthé žádnou nepřijala." Nemohlo to dopadnout lépe. A tak jsem v Cintře zůstala. + + + Královna Calanthé seděla v zeleném křesle vedle nízkého stolku, jenž byl zdobený zlatem a perletí. Zůstala sedět i po tom, co mě Myšilov pozval do komnaty. Královnina pracovna se mohla chlubit velkým bohatstvím. Zlaté svíce, pestré koberce, drahé gobelíny, dřevěný nábytek vykládaný perletí, veliká porcelánová kamna, která již v tuto roční dobu příjemně hřála. Poznala jsem, že královna je již starší paní, odhadovala jsem, že dokonce o mnoho starší než druid Myšilov. Poklekla jsem před její výsost a políbila prstíky královniny kostnaté ruky. "Hmm." To bylo první, co královna řekla. Snad ji má maličkost zaujala. "Takže ty se ucházíš o místo čarodějky? Zdá se, že jsi hodně mladá." Musela vědět, jak čarodějky prodlužují své mládí. Kolik mi vlastně bylo let? Kdy jsem se narodila? A kde? "Máš skvělé doporučení," řekla nečekaně Calanthé, "Tvá účast v bitvě o Klamat, i skutečnost, že jsi jediná z čtyř čarodějů, která bitvu přežila, to všechno tě staví do výborného světla." Ne, vážně jsem si nechtěla na nic hrát. Přece jsem nepřišla usilovat o místo dvorní čarodějky. Přišla jsem hledat svou minulost a doufala jsem, že má delší přítomnost na zámku v Cintře mi pomůže jí najít. Proto jsem nechtěla lhát. "Výsosti, chci být maximálně upřímná. Ve skutečnosti sama nevím, jestli jsem tam byla. Trpím ztrátou paměti, nepamatuji si nic o bitvě o Klamat. Jediným důkazem, který mám, jsou mé sny." "Upřímnost je výborná vlastnost, čarodějko," řekla bez náznaku změny v barvě hlasu. Jako kdyby zbytek mé odpovědi přeslechla. "Vstaň," pokynula mi. "Vím vše, slečno Irmo, Myšilov mi nikdy nic nezatají, nemám pravdu druide?" Věnovala mu malý úsměv. "Samozřejmě, že máte Výsosti," odpověděl strojeně Myšilov a úsměv opětoval. "A proto věz, že dokud Myšilov nenajde lék k tvé nemoci, bude tvá služba u mne podmíněná a omezená. Nic si od toho neslibuj, žádné velké společenské výhody, ani žádné stoupání po žebříčků. Zůstaneš, dokud nepřijmu jinou čarodějku a ovšem, dokud si sama budeš přát zůstat. A až uspěješ v hledání, pak se znovu sejdeme v této komnatě a znovu si promluvíme o tvé budoucnosti." "Budu na to myslet, Výsosti." "Ale teď," Calanthé si neformálně dala nohu přes nohu a pohodlně se v křesle usadila. "Doufám, že víš, co bude následovat? Myšilov ti jistě prozradil, jaká je tradice v přijímání čarodějek na zámku v Cintře. Miluji představení a doufám, že ani ty mne nezklameš." Usmála jsem se, a naznačila jsem úklon. Věděla jsem přesně co bude následovat. Po generace se v Cintře dělalo z čarodějství trochu divadlo, každý vládce chtěl znát dovednosti svých čarodějů. Vždyť magie byla vždy součástí jejich rodu a proto mi Myšilov kladl na srdce, abych při předvádění nedala důraz na efekt, ale na smysl celého vystoupení. Samotná magie bez myšlenky nikoho v Cintře neudiví. Lehce jsem mávla rukama do stran, což stačilo na to, aby všechny svíce v pracovně zhasly, kromě jedné jediné. Pokojem se rozhostilo hustší šero, jaké vznikne, když uprostřed hoří právě jedna svíce. V takové tmě vypadala tvář Calanthé jako bysta. Po stěnách se třásly stíny, jak se plamen pohupoval ve vánku, který sem pronikal malými otvory pod prahem a zavřenými okny. Tma, jako symbol strachu a beznaděje. Tma, která ukrývá smrtelné nebezpečí. Tma jako zlo. První symbol. Zdvihla jsem dlaně do výše, natáhla ruce a do ticha zašeptala zaklínadlo. Nato mé dlaně vzplály jasnými plameny. Byly to studené plameny, druhý symbol. Světlo, které odhalí skryté nebezpečí a dá naději všem, kteří ji dávno ztratili. Studený plamen, protože ten neničí a nepůsobí bolest. Přistoupila jsem ke královně. "Zkuste, Výsosti, se jej dotknout. Nebojte se, nepálí." Dala jsem ruce k sobě, skoro jsem spojila oba plameny. Královna důvěřivě natáhla ruku, aby se přesvědčila, že plameny jsou studené. Sotva se plamenů dotkla, vzplál na její ruce nový plamen, stejně jasný jako oba předchozí. Symbolem třetím byl nový život, který dává nové naděje, nové světlo. Viděla jsem jak královna fascinovaně hledí do svého plamenu. To mi přidalo na sebevědomí. A potom jsem luskla prsty. Všechny svíce opět vzplály. Studené plameny na mých rukou v tom okamžiku pohasly, stejně tak plamen na ruce královny Calanthé. Místo toho teď držela krásnou červenou růži. Symbol čtvrtý - nový život, musel vzniknout láskou. Mezitím jsem schovala do dlaní plamínek jedné svíce, jako bych ho chtěla ochránit před větrem. Královna viděla, jak jsem vzala plamínek do svých dlaní a zakryla jej úplně. S ním jsem přistoupila k ní, mezi mými prsty stále prosvítalo žluté světlo, což byl důkaz toho, že plamínek ještě hoří. Rozevřela jsem rychle ruce, z nich vylétl bílý pták a usadil se na okraji parapetu. Symbol poslední. Nový život musíme uctívat a chránit protože jedině pak bude na celém světe mír. Mé představení bylo u konce. Královna mě odměnila potleskem. "Moc pěkné, čarodějko," přikývla Calanthé, "máš mé uznání. Po tomto vystoupení jsem i přes nedostatek důkazů ochotná uvěřit, že i ty jsi vážně zasáhla do bitvy o Klamat. Vidím, že jsi bílá čarodějka, která ctí všechny dobré symboly. Zatím jsi se uvedla velice dobře." "Děkuji, vaše Výsosti." Znovu jsem poklekla a políbila královnin prsten. "Ale mé královské slovo platí. Přijímám tě do služeb s podmínkami, které jsem dala na začátku." Později jsem byla přijata u krále Eiste, který měl rovněž zájem si prohlédnout novou čarodějku. Poprvé jsem měla příležitost s ním mluvit i když jen v krátkých odpovědích. Pak už se mi naskytlo opravdu málo šancí krále uvidět. + + + Vítr v téhle výšce bývá hodně chladný. Vane většinou od západu, a proto se mohu snadno udržet na jednom místě. Pozoruji pod sebou strašlivou bitvu. Dnes mám možnost zahlédnout víc podrobností, než jindy. Vidím, že ne všichni účastníci jsou černí jezdci. Na pláni bojuje početná skupina válečníků oděných do brnění s modrožlutými znaky. Už nedokáži víc rozeznat, protože najednou je tu město. Totéž město, jako tu bylo vždycky. Cintra. Po západu slunce, stejně jako je tomu pokaždé, se k městu řítí stovky, možná tisíce jezdců v černém brnění s okřídlenými helmicemi. Proráží bránu a vbíhají do ulic. V podobě bílého racka slétám dolů, abych viděla víc. Mezi temnotou, představující zkázu rozeznávám světlý bod. Ten bod upoutá můj zrak a já se snáším ještě níž, abych jej lépe viděla. Pozoruji jak bod utíká uličkami a úspěšně se vyhýbá jezdcům, až se najednou zastaví. Teď vidím, že je to dítě s dlouhými popelavými, vlasy v hnědém kabátku, které kdosi veze na koni v barvách Cintry. Ano, je tam ještě někdo, další jezdci s okřídlenými helmicemi. Bože, mávají obnaženými meči a... Snad nechtějí? Proboha!!! Chce se mi křičet. Tohle nejsou lidé! Jsou horší než... než ... bestie.

+ + + Otevřela jsem oči a jako první jsem spatřila vrásčitou tvář starého Myšilova. Vypadal velice ostřeseně, zajisté mu cosi působilo značné starosti. Co se to vlastně stalo? Dlouho mi trvalo, než jsem procitla. Během té doby na mne druid mluvil, ale já jsem ho nevnímala. No jistě, spala jsem! To Myšilov mne uspal, aby pronikl do mých snů. Jak že tomu říkal? Hypnóza? "Co se stalo?" vyhrkla jsem a současně jsem se prudce posadila. Myšilov se pomalu usadil do křesla proti mně. Chvíli jsem pozorovala jeho tvář, a trochu jsem se uklidnila. "Objevil jste něco? Pomohla ta hypnóza?" ptala jsem se už mnohem klidněji. "Ano," přikývl, ještě mírně roztřeseně. "Vše co jsi mi tvrdila při prvním setkání, to jsi potvrdila i v hypnóze. Ale..." To poslední slovo mu zřejmě nechtěně vyklouzlo z úst. "Co ale?" "Chtěl jsem tvé sny upravit, tak aby se odvíjely směrem, který by mi napověděl víc. Nutil jsem tě, abys mi vyprávěla vzpomínky před Klamatem, ale to nepomohlo. Nutil jsem tě, aby sis vzpomněla na události po Klamatu, také bezúspěšně. A tak jsem začal od Yennefer a šel jsem s tebou do minulosti. Skončili jsme na Kání hoře, u jakéhosi monolitu." "Kání hora...," vydechla jsem, "Už mnohokrát jsem to slovo slyšela. Kde to je?" "Říkají tak jednomu pahorku kdesi v Horním Soddenu." "Co je dál?" "Věštba. Vize. Tady na tom křesle jsi do nejmenších podrobností popsala dobytí Cintry. Zmínila jsi nejjemnější detaily o postupu černých jezdců. Vše tak věrohodně popsané, až jsem nabyl dojmu, že jsi u toho opravdu musela být. Ale problém je v tom, že Cintra ještě stojí." "To je," začala jsem pomalu po chvilce ticha, "další podivný sen, který se mi poslední dobou často zdá. I to byl jeden z důvodů, proč jsem do Cintry přišla. Doufala jsem, že zde najdu odpověď. Zatím však nacházím nové otázky." Uvědomila jsem si, že doposud jsem ten sen před druidem tajila. "Moc se omlouvám mistře Myšilove. Teď už víte, že na začátku jsem vám neřekla vše. Nepokládala jsem to za důležité." Myšilov pouze pokýval hlavou. "Máš pravdu v tom, že kolem tebe je víc otázek než odpovědí. Ale ta vize je nadmíru důležitá. Tak důležitá, že to musíme oznámit královně." + + + Už zase jsem navštívila pracovnu královny. Od té poslední neuběhlo víc než dva dny. Calanthé stála u okna a pozorovala nádvoří. Vůbec se nepohnula, nedávala najevo žádné emoce. "Chceš říct Myšilove," promluvila Calanthé z okna, "že ta čarodějka viděla skutečnou budoucnost? Opravdu má Nilfgaard sílu napadnout Cintru? "Ano paní, přesně to jsem chtěl říct. Sám jsem ji vedl tou vizí během hypnotického spánku." "To obraz hořící Cintry mne dovedl až sem, Výsosti," dodala jsem pro úplnost. Královna vztyčila dlaň s rozevřenými prsty, čímž mě nenápadně upozornila, že jsem mluvila, aniž bych byla tázána. Poslušně jsem zmlkla. "A ty, jsi si jistá, že je to vize budoucnosti?" Otázka patřila mně. Pokrčila jsem rameny, což královna nemohla vidět. "Nejsem si jistá, Výsosti" Calanthé se odvrátila od okna a pohlédla na mne úkosem. "Jestli by to byla vize..., jsi schopná ...odhadnout... kdy se tak stane? Opět mi nezbylo, než krčení ramen. "Ne, Výsosti." Calanthé začala přecházela po pracovně ze strany na stranu. Nahlas přemýšlela. "Nilfgaardské nebezpečí nesmíme podceňovat. To, že jejich vojsko již jednou bylo poraženo nám nedává žádnou jistotu. Nilfgaard je velká země, jejich útok určitě nebyl bez důvodný. Kdykoliv mohou zorganizovat další výpad. Kdykoliv mohou stanout před branami Cintry. Avšak, když by se tak dělo, již dávno bychom o tom měli zprávy. Snad Eiste má lepší údaje než já" Obrátila se znovu na mne a já viděla v její tváři otázku, kterou nevyslovila. Její oči se stočily na druida. "Děkuji ti Myšilove, že jsi mne informoval. Udělal jsi správnou věc. Můžete jít, beru tvé varovaní na vědomí." Druid mne zatáhl za ruku a otevřel dveře komnaty. "Počkej ještě," ozvala se královna, "než se vrátíš ke svým povinnostem, seženeš mi ministra obrany, generála Dycha a pošleš ho za mnou." "Jistě výsosti." S těmito slovy vyšel na chodbu a já ho následovala. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mne Calanthé schválně přehlížela. Chtěla snad do důsledků naplnit královské slovo? Měla jsem být na hradě trpěna? Mám být vděčná za to místo, ale přitom mám snášet ten nezájem, který královna předváděla? Pokud si dobře pamatuji, u žádného krále jsem nic takového nezažila... Sama jsem se musela pozastavit nad poslední myšlenkou. Vzpomínka. Jedna malá bezvýznamná vzpomínka, která možná nevědomky napověděla víc, než měla. Určitě jsem někomu sloužila, nějakému králi zde na severu. Do háje, chci vědět víc, chci znát celou svou minulost. Chci... Proti nám vyběhla malá dívenka v dlouhých popelavě světlých vlasech oblečená do růžových šatiček a nechtěně narazila do druida. "Princezno!" rozzlobil se Myšilov, "Co vy tady děláte. Víte, že do těchto míst nesmíte chodit bez svolení!" Dívka se zarazila, pohlédla druidovy do tváře a kousla se do rtu. "Vím," špitla. Proč mi její tvář připadá tak známa? "Proč jste tedy porušila nařízení vaší babičky? Máte pro to vysvětlení?" "Já, já..." koktalo dítě, ale Myšilov byl neodbytný. "Kde máte v tuto dobu být?" Odkud já jí znám? "Já... Mám být u slečny Loly, mistře Myšilove," odpověděla dívka provinile. Jasně, odněkud jí znám, jsem si naprosto jistá, ale odkud? Krucinál! Musím si vzpomenout! "A prozradí mi princezna Cirilla, proč nezůstala u slečny Loly?" Ach má děravá paměť. Já snad z toho zešílím! "Protože s Lolou není žádná legrace!" odtušila princezna vzdorně a bojovně vysunula čelist. V ten okamžik se se mnou zatočil svět, div jsem neztratila rovnováhu. Už jsem věděla, odkud ji znám, to protože, ona vystupovala v tom snu jako světlovlasé dítě. Ona byla vezena ulicemi Cintry, jejíž doprovod se zastavil před skupinou Nilfgaarďanů. Nemohlo to znamenat nic jiného, než že má vize je pravdivá. Cintra jednoho dne padne a bude to brzy. Nyní vím, že stojím na palubě lodi, která půjde ke dnu. Má mne ten sen spíš varovat? Jaký má vlastně význam? + + + Jaké jsou ty pravé úkoly dvorní čarodějky? Myslíte si, že čarodějka čaruje, zaklíná, vaří záhadné magické lektvary? To bych byla asi hodně naivní. Ale jistě, tohle všechno je pravda. Připravovala jsem léky pro nemocné manželky baronů a vévodů, míchala magické elixíry pro oddálení stáří, aby ten který perfekt mohl zůstat déle ve službě a využívat tak výhod svého postavení, nápoje lásky pro zámožné pány, kteří chtěli očarovat nějakou svou oblíbenou poddanou nebo manželku jiného pána, séra pro muže, aby neselhali a několik léku pro nastydlou princeznu, protože zima padla velice brzo a nečekaně. Jak už jsem řekla, to vše je pravda, ale pravý význam čarodějky spočívá v kontaktech. Panovník očekává zprávy a drby, které šíří právě čarodějky na velké vzdálenosti prostřednictvím projekcí. Mohou tak znát rozhodnutí sousedního krále dříve, než posel doručí oficiální zprávu. Čarodějky často stojí mimo politiku, čili mimo obecné rozhodování, ale téměř vždy ji ovlivňují, ať již vědomě či ne. Já tyhle přednosti neměla. Kontakty se ztratily spolu se vzpomínkami. Snad proto jsem byla u Calanthé přehlížena, nemohla jsem dostát úkolů plnohodnotné dvorní čarodějky. Nevídávala jsem jí často, protože jsem ji neměla co říct. V půlce zimy k nám zavítala delegace z Temérie včele s čarodějem Dorumannem. Netušila jsem vůbec účel jednání. Aspoň jsem doufala, že získám nějaké spojení s Temérštími čaroději. Zkusila jsem to na společné večeři; kde jsem mimochodem vůbec podruhé uviděla krále Eista; ale Dorumann nebyl výřečný, přehlížel mne. Ani jako žena jsem na něj nezapůsobila. Trochu mne to vzalo a do jarní rovnodennosti jsem měla špatnou náladu. Z věže jsem vycházela jen kvůli jídlu. Jedna věc mi dělala radost. Sny, ty zlé noční můry, pozvolna ustupovaly do pozadí, jejich četnost se snižovala a častěji jsem ve spánku vzpomínala na poslední půlrok mého života. Možná Yennefer mluvila pravdu. Možná bych měla přestat hledat svou minulost a zapomenout na ni, ať se stalo cokoliv. Jednou sny odejdou úplně, pak odejde i mé trápení. Malá zvědavost však ve mně zůstávala. Občas jsem si připomněla nějaký moment z dětství. Útržky se objevovaly náhle a nečekaně, a většinou mi pak chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. Byly to vzpomínky na tváře, jejiž jména jsem neznala, na místo, kde jsem po dlouhé roky žila, snad to byla škola čarodějek. Měla jsem tam přátelé, byla jsem oblíbená. Myšilov mi pomohl vzpomenout si na události po Klamatu, tedy ne hned po bitvě, ale nějakou dobu později. "Tvé vzpomínky začínají na jistém pahorku, nazývaném Kání Hora. Stojí tam monolit, který má lidem něco připomenout. Snad pomník, ale čí? Vzpomínky jsou mlhavé, nedokážeš si vzpomenout na nic v okolí, jen na to místo. Našli tě rolníci, když v létě prováděli senoseč. V hypnóze jsi tvrdila, že na sobě nemáš žádné šaty. Chvíli zůstáváš s rolníky a pomáháš jim, než zkusíš první kouzlo. Tehdy se ti vybavují všechny znalosti a musíš odejít. Touláš se po městech a vesnicích" "...ano!" vykřiknu, "už si vzpomínám. Tehdy jsem již dokonale věděla, co jsem. Hledala jsem pomoc, navštívila jsem několik čarodějů, od vesnických vědmáků až po některé vážné čaroděje. Jména už jsem zapomněla, ale někteří na mne byli hrubí a odmítali se se mnou bavit. Někteří po mně chtěli věci, které jsem jim nemohla dát." "...někdo ti doporučil Yennefer..." "Počkat, jak on se jmenoval? Istraid? Istrend? Ne, kruci!" Byla jsem naštvaná sama na sebe. V duchu jsem si nadávala, zatímco Myšilov mne měřil svým pronikavým pohledem. "Zapomeň na to, Irmo," řekl znenadání, "zapomeň na všechno a hleď do budoucnosti." Sklopila jsem zrak a začala si nehtem odírat nějaký pupínek na ruce. "Už jsem o tom přemýšlela. Jak řekla Yennefer, mám schopnost zapomenout, měla bych toho využít. Ale," vzhlédla jsem, "stále ve mne narůstá pocit...", chvíli jsem hledala ta správná slova, "... očekávání? Ano, jako bych měla někam jít, jako kdybych něco slíbila, ale zapomněla. Jako když si uděláš uzel na kapesníku a pak zapomeneš kvůli čemu." "Máš pocit, že musíš odejít, ale nevíš kam se máš vydat?" "Přesně, někomu jsem něco slíbila, možná... je možné, že jsem kdysi měla přítele? Je možné, že na mne někde čeká a já si nemohu vzpomenout kde a kdy?" "V hypnóze jsi nic takového nezmínila. Podívej, vše to může být jen důsledek toho, že se ti vrací paměť pomalu. Objevují se ti útržky vzpomínek, chaoticky, bez časového zařazení. Zatím nejsi schopna říct, co bylo dřív a co potom. Ještě dlouho se ti to bude plést. Možná všechny tvé nevysvětlitelné sny ... ty vize zkázy ... mají logické vysvětlení." "Nevím, žádné mne nenapadá. Vždyť ukazují věci, které se nestaly." "Ano, jsou to sny, jenž jsou odrazem našeho vědomí. Hledáš klidné místo, kde nejsou žádné starosti, jen štěstí a radost a přesto se bojíš, že tohle místo ztratíš. Ta Cintra, mám dvě vysvětlení. Možná jsi již jednou byla v Cintře, to je první. Nebo ses tu narodila, co ty víš? Druhé vysvětlení je, že v okamžiku, kdy jsi poprvé spatřila Cintru, tvá noční můra se přizpůsobila. Sen se změnil." Neměla jsem sílu nic namítat. Starý druid mne objal a snažil se mne utišit. "Bolest může překonat jedině čas. Přejde to, ztratí se to. Myslím, že to je ten lék. Čas. Raduj se z přítomnosti, měj velké množství zážitků, pak jednou zapomeneš na sny." Po jednom živém snu jsem začala pochybovat. Ty útržky, obrazy, které se zjevovaly nemohly být z Klamatu. Ne, nevěřila jsem tomu. A stále víc mi připomínaly Kání Horu. Teď... teď se v mé mysli vynořilo nové jméno spojené s tím místem... Soddenský pahorek. Jaro již téměř přemohlo zimu, dny se prodlužovaly, venku se oteplovalo. Má pozice trpěné čarodějky se začala zlepšovat. V dlouhých chvílích jsme si povídala se samotnou Calanthé. Nejvíce jí zajímalo, jak jsme s Myšilovem pokročili v hledání mé minulosti. Pokusila jsem se jí vylíčit to co jsem od druida slyšela, ačkoliv jsem věděla, že tohle všechno již Calanthé zná. Často s druidem rozmlouvala, většinou tedy o Ciri, kterou měl na starost, ale nevěřím, že by o mně nepadlo jediné slovo. I s princeznou jsem se spřátelila. Zjistila jsem, že není tak drzá, jak o ní vyprávěl Myšilov, naopak mi přišlo, že je to milé a hodné dítě. Na konci jara jsem několikrát dostala Ciri na hlídání, dováděli jsme v zámeckém parku, s doprovodem čtyř stráží jsme podnikali vycházky do okolí Cintry. Krále jsem vídávala ještě méně než v zimě. Odjížděl na cesty a zase se vracel, dlouhé dny nevycházel z pracovny a pak zase odjel i se svojí družinou a přijel za několik dní. Kéž bych měla ty kontakty s okolními čarodějkami, snad bych o tom víc věděla. + + + Málem jsem už zapomněla na sny a vize, když v polovině léta jsem se dozvěděla, že se začíná dít něco nekalého v horách Amellu. A to teprve, až když se v ulicích Cintry začali objevovat jezdci na koních. Časem jich bylo čím dál víc a z věže jsem viděla, že před městem táboří velká armáda. "Takže už to začíná," řekla jsem si v duchu. "Poslové přináší zprávy od špiónů v Nilfgaardu. Přes hory k nám míří celé divize." oznámil Myšilov, jako by odpovídal na můj povzdech. Neprožívala jsem žádné pocity. Ani strach, ani zlost, jen ... očekávání. Byla tu vize. Vize zkázy. Něco, co jsem očekávala a nevěřila jsem, že to bude jinak. Cintra dala dohromady obrovskou armádu. Vojenské myšlení neovládám, takže nedokážu odhadnout, kolik divizí se sešlo. Všichni věřili ve vítězství. Zvonily zvony, troubily trubky, král Eist přijel před shromáždění a dlouho mluvil. Na tu dálku jsem nerozuměla slovům. Pak se vydali na pochod, lidé jim mávali a netušili, že vidí své známé nebo blízké naposled v životě. Tu noc sem mi zdál zase ten sen. Soddenský pahorek... Proč? Jaký význam to jméno má...? Čekali jsme. Žádné zprávy nepřicházely. Uběhl den, dva, tři. Královna byla neklidná, odmítala se s kýmkoliv bavit, neustále hleděla z okna, občas si mne zavolala, zda nedokážu nahlédnout do bitvy a prozradit jí, jak se králi daří. Marně jsem ji přesvědčovala, že taková kouzla neovládám. Ani jsem si nedokázala představit, jak by něco takového šlo zařídit... a nebo jsem to už zapomněla. Ciri dostala domácí vězení. Pak konečně dorazil první posel. Několikrát zakroužil nad věží a snesl se ke svému hnízdu. Přinášel velice špatné zprávy. Krvavá bitva se strhla v Marnadalském údolí, což bylo sto mil na jihovýchod od Cintry. Nilfgaarďané se tam dostali průsmykem mnohem dřív, než jej naši mohli obsadit a přivítali unavené vojáky s tasenými meči, nataženími luky, s připravenými kopí a partyzánami. Nejsmutnější zpráva byla určena nejen Calanthé. Král padl. Nilfgaarďané byli na cestě. K městu jim stačily tři dny ostrého pochodu, nebo šest dny volné chůze. Calanthé počítala s tou druhou variantou, ale ukázalo se, že pravda byla někde mezi. Nestihla shromáždit tolik lidí do pěti dnů. Černé vojsko se na horizontu objevilo s raním kuropěním a zablokovalo veškeré přístupové cesty k městu. Netroufala jsem si je spočítat, ale celá pláň byla při pohledu z věže černá. Nepospíchali, před branami rozbili ležení a vypadalo to, že odpočívají. Calanthé svolala válečnou poradu. S veliteli divizí a ministrem obrany se na hodinu zavřela v jednací síni. Lučištníci na hradbách měli pohotovost, kontrolovali nejbližší okolí města, ale jejich šípy nedolétly až Nilfgaardskému ležení. I já jsem měla pohotovost. Nebyla jsem vpuštěna na poradu velitelů, i když bych asi jako čarodějka měla. Dostala jsem zcela konkrétní úkol. Celé dopoledne jsem seděla ve věži a připravovala nejrůznější kouzla a magické bomby, které měly značně snížit stavy nepřítele v případě, že by došlo k napadení města. Calanthé stanula včele vojska, narychlo sestaveného z obyčejných lidí ze zfanatizovaného davu. Tehdy jsem ji skoro nepoznala. Seděla na ryšavém koni v plné zbroji se staženou helmicí a pomalu jela ve skupině dalších třiceti rytířů do prostřed náměstí, kde jí očekával dav lidi s různým stupněm výzbroje. Od těžké zbroje Cintránských jezdců, až po rolníky s cepy a vidlemi. A pak jsem viděla, jak celý ten dav vyrazil z bran a vrhl se na Nilfgaardské ležení. Nilgaarďané byli připraveni, strhla se tam velká bitva, kterou jsem podporovala čarováním z věže. Dařilo se, to díky mým kouzlům se Calanthé probojovala skrz a bez velkých ztrát se dostala na druhý konec pláně, kde se vojsko sešikovalo. Bylo mi řečeno, že tam čeká na posily, které by měly přijet ze severu každou chvíli. Posily však přišly z jihu. Radostné pocity vystřídalo kruté vystřízlivění. Nilfgaard rozhodně neřekl své poslední slovo a útok na sebe nenechal dlouho čekat. Posílená Nilfgaardská armáda se vrhla na oslabenou Cintránskou domobranu. Bylo tam i pár čarodějů, protože několikrát jsem dostala zásah do věže. Celá se třásla, hrozilo, že se sesype a já s ní. Každopádně jsem nechtěla ještě zemřít. Královnu dostali! Ach, nemohla jsem se dívat, jak jí přivážejí. To už se stmívalo a slunce klesalo do moře. Byla jsem jak ve snách, vše co se po tom dělo, jsem prožívala stejně jako mnohokrát předtím. Nezúčastněně, jako by se mě to netýkalo. Byla to vize? Ne, tentokrát to byla skutečnost. Princezna! Rozběhla jsem se dolů z věže, brala jsem schody po dvou, po třech. Pod věží jsem se srazila s Myšilovem. "Irmo! Královna je zraněná, umírá!" Nevnímala jsem ho. Královna možná umře, ale princezna nesmí. Musím zabránit její popravě. Vím, že se to stane, teď už jsem si byla naprosto jistá. Ciri nebyla ve své komnatě. Zlostně jsem se ušklíbla a běžela k hlavním vratům. Ne, kruci!, stáli tam lidi. Pak se ozvala rána. Zem se otřásla. Brána. Rozbili bránu! Vyběhla jsem vchodem pro služebnictvo. Na ulicích už vládl zmatek, domy hořely od bomb házených katapulty. Tam stála nějaká skupina našich. Spěšně nasedají na koně a ... je mezi nimi dítě ... nerozeznala jsem však víc. Začalo pršet. Jezdci odjížděli a já zůstala sama. Potřebovala jsem koně. Prvního jezdce, který se nachomýtl, jsem srazila kouzlem síly. Později jsem zjistila, že to byl Cintránec. Snad jsem mu tolik neublížila, kouzlo síly působí skoro jako znamení Aard. Teď jsem musela zjistit, kde k tomu dojde. Město bylo veliké a já jen matně věděla, že mám zamířit k severní bráně. Popohnala jsem koně tím směrem, ale postupně jsem upadala do beznaděje. Nenajdu je, nedokáži tomu zabránit. A najednou jsem je uviděla. Proběhli kolem mě ani by si mě nevšimli. Kopla jsem oře do slabin, avšak mezitím mě minul další oddíl jezdců. Tihle měli okřídlené helmice. Taky mi nevěnovali pozornost, jeli ve stopách únosců princezny Ciri. Kdo koho chce unést? Začala jsem v tom mít zmatek. Snažila jsem se jich držet, ulice hořely, kolem zmateně pobíhaly ženy a děti, občas jsem objela nějakou roztržku, nezdálo se ani teď, že bych byla středem zájmu. Proplouvala jsem bitevním polem jako duch. Na větším prostranství jsem zahlédla oba oddíly. Právě na sebe narazily a začal boj. Teď, teď je poslední možnost, jak tomu zabránit. Ale jak? Kruci, já si nic nepřipravila! Nemohu vrhat kouzla, princezna je příliš blízko a pak, upozornila bych na sebe. Co teď, kruci, co teď? Zatím boj vrcholí, Cintránci se skládají pod ranami Nilfgaarďanů, ale i jejich stavy řídnou. Na konci boje zůstává jeden jediný černý jezdec. Na dálku k němu promlouvám Hlasem. "Nesmíš! Ty jí nezabiješ. Ty jí budeš milovat. Nezabiješ někoho, koho miluješ! Miluješ! MILUJEŠ!" Válečník váhá. Kouzlo nejspíš účinkuje. Ciri sedí v kaluži krve a třese se. Podává jí ruku a vyzvedává jí na koně. Vidím, jak je bledá. Odjíždějí. V tu chvíli mě došlo, jakou hloupost jsem udělala. Jak jsem mohla být slepá a nechápavá. On ji přece nechtěl zabít. On ji přišel unést. Protože, ten kdo má Ciri, má celou Cintru, jelikož Cirilla je jediná následnice trůnu. A ten kdo má Cintru, má volný přístup k celému severu od Verdenu, přes Temerii až po Kovir. Má v Cintře výhodnou pozici pro další postup. Může diktovat podmínky. Může hospodářsky i politicky ovládat všechny země na severu. Může je snadno obsadit, žádně hory mu v tom nebrání, snad kromě Mahakamu ... bude ji milovat ... až se peklo uklidní, skončí někde v křoví a tam ji... Jsem to ale husa! Měla jsem ho zabít! Chvíli mě napadají zoufalé myšlenky. Mám pocit, že se pletu do věcí, do kterých se ani plést nesmím. Jaký zájem vlastně mám na záchraně princezny? Jsem neznámá, nijak zvlášť dobrá čarodějka, která zapomněla svou minulost. K Cintře mě nic neváže, nemám důvod se v čemkoliv angažovat. Do politických šachu nevidím, ani vojenský mozek nemám. Och, zapomněla jsem. Vize zkázy. Ten jediný sen mě s tím spojuje. I přes všechny rady, abych zapomněla, začínám věřit, že ten sen je jediným pojítkem mezi mnou, mou minulosti a princeznou Ciri. Jaké má ten sen poselství? Ptám se sama sebe asi po sté a pomalu mi začíná svítat. Kání Hora. Soddenský pahorek. Bude tam bitva, krvavá bitva. Černí jezdci. Černí jezdci jako symbol. Symbol šestý. Zlo. Blíží se tma. Tma jako první symbol. Tma je strach a beznaděj. Tma je černá. Tma je zlá. A je zde jediné světlo, jediný plamen, který může zahnat tmu. Druhý symbol. A proto ten plamen musím láskyplně chránit. Pátý symbol. Proto nesmí padnout do rukou Nilfgaardu, protože zlo uhasí ten plamen. Kůň zařehtal. Vyrazila jsem jako šílena za Nilfgaarďanem. Mezitím se v okolí rozpoutal boj muže na muže. Měla jsem štěstí, nikdo mne nepronásledoval. Ale jezdce jsem ztratila, doufala jsem, že odjel z města, nerada bych ho hledala chaotických uličkách Cintry. Zajela jsem k východní bráně a cestou jsem si připravovala kouzla, kterými jsem se chystala prorazit cestu Nilfgaardskou divizí. Vše hořelo, vyjela jsem z ulic a spatřila rozbořenou bránu. Pod ní pochodovalo asi padesát kopiníků. Začala jsem větřit podezření. Nikdo mne neviděl, nikdo si mne nevšiml, ačkoliv jsem stále byla oblečená v bíle košili a hnědé kožené sukni, tak jak jsem opustila věž. Vůbec jsem nechápala, proč si mne nikdo nevšímá. Až za mými zády se ozvalo. "Viděli jste tu ženskou?" "Kde?" "Tady, teď kolem projela." "Já nikoho neviděl" "Támhle jede, jeďte za ní!" "Nasedat, bando líná. Nevím jak to udělala, ale určitě je to čarodějka." Ozval se dusot za mými zády. Ohlédla jsem se přes rameno a viděla asi osm jezdců. Nebylo to hodně, ale při jízdě na koni, toho člověk taky moc nevyčaruje. Měla jsem dvě možnosti. Buď zastavit a usmažit je nebo jet dál a věřit koni. Aby byla nějaká jistota, hodila jsem po nich dvě ohnivé koule, doufaje, že je tak zastraším. Nechali toho až míli od města. Zřejmě došli k názoru, že pro ně nejsem zajímavá. Vyvstala další otázka. Co teď? Na pláni byl relativně klid. Veškeré dění se soustředilo na hořící Cintru. Od severní brány odjížděla skupina jezdců. Překročili Jarugu v místě kde stál starý dřevěný most a zamířili na Rozrog. Na tu dálku se zdálo, že jsou černí, ale proč odjížděli na sever a v tak malém počtu? Vzala jsem opratě do rukou, a klusem jsem se přiblížila k prchajícím válečníkům. Viděla jsem, jak jeden z nich něco odhodil. Zajela jsem k té věci, seskočila z koně a sebrala jsem tu věc ze země. Byla to okřídlená helmice. Nilfgaarďan. Dezertér? Podivné. Ohlédla jsem se k horizontu a sledovala, jak prchají. Jeden se loudal, zřejmě záměrně. Byl to ten dezertér? Nebo špeh, který chce proniknout do ležení nepřítele? Už bylo špatně vidět, slunce zapadlo za obzor, obloha potemněla a zatáhla se těžkými mraky, z nichž se spustil ale opravdový slejvák. Jela jsem dál ve stopách prchajících jezdců, unavená a zoufalá. Všechno jsem zkazila, nic se nepodařilo. Princeznu už nikdy neuvidím, teď už je někde na cestě k Marnadalskému údolí a dál pak do nitra Nilfgaardu. Ten loudající jezdec se oddělil od skupiny. Rozhodla jsem se ho sledovat, nic chytřejšího mě v tu chvíli nenapadlo. Viděla jsem, že míří někam k lesu. Konec konců to vůbec nebyl špatný nápad, protože i já jsem byla na přímém dešti promočená až na kost, voda ze mne tekla proudem. Mohla bych v lese najít nějaký srub, krmelec nebo chatu, kde by se dalo schovat. Úplně by stačil strom s hustou korunou. Rozžala jsem světlo, čarodějnou lampičku, která se vznáší volně ve vzduchu. Moc se mi nechtělo, takto jsem na sebe snadno upozornila. Ale v černém lese nebyla jiná možnost. Velice dlouho jsem bloudila, hledala místo, kde bych mohla složit hlavu. Až pozdě večer jsem objevila seník - malou dřevěnou stavbu, ve které v zimě rolníci shromažďovali seno pro lesní zvěř. Otevřela jsem provizorní dvířka a... To je náhoda. Ztlumila jsem čarodějné světlo a rychle zamumlala kouzlo tvrdšího spánku. Patřilo podřimujícímu Nilfgaarďanovi, který seděl hned u kraje chatky a hlídal spící... Ciri. Jediná šance! Já, unavená, strhaná, oči se mi zavírají, vyčerpaná... jen tak tak se držím na nohou... konečně jsem dosáhla svého cíle. Překročila jsem chrnícího žoldáka a zvedla dívku ze země. Samovolně mě objala kolem krku a spala dál. Jak já bych spala. Ciri na mne svým podřimováním působila jako zkušený hypnotizér. Ale tady to nešlo, buď bych musela Nilfgaarďana zbavit života, což se mi nezamlouvalo, nebo najít jiné místo na spaní. To se mi taky nezamlouvalo. I s Ciri v náručí jsem se nějak vydrápala na koně. Pobídla jsem ho a můj věrný oř, ukradený na ulici v hořící Cintře, poslušně vyrazil pomalou chůzí. Už si nevzpomenu, jak dlouho jsem jela a kde jsem zastavila. Vím jen, že ještě dlouho pršelo, občas ještě zahřmělo a já jela a jela a už jsem nevnímala okolí. Netušila jsem kterým směrem jedu a zda náhodou nejezdím dokola. Les se zdál nekonečný. Probudila jsem se brzo ráno, sic už slunce vyšlo, ale obloha byla stále potemnělá, šedivá. Ležela jsem v mokré trávě pod vysokým stromem. S úlevou jsem nahmátla princezninu ruku. Cirilla se ještě neprobudila. Ryzák se pásl nedaleko. Vstala jsem, byla jsem úplně mokrá. Šaty se mi lepily na tělo, bíla košile v mokru zprůsvitněla a taky se přilepila. Vlasy se mi opět zcuchaly, rozmazal se mi makeup a vůbec jsem teď spíš připomínala čarodějnici. Z lesa se ozývaly zvuky. Řechtání koní, lidské hlasy, křik, volání. Určitě ji hledají! Ať jsem vypadala sebehůř, nemohla jsem se zdržovat. Bylo na čase vydat se dál na sever. +++ K poledni jsme se připojili k uprchlíkům putující po cestě k východu. Dívali se na nás jako na vrahy, oči plné nenávisti. Chápala jsem je; oni museli pěšky, pár koňů táhlo veškerý jejich majetek. Někdy to nebyly koně, často jen těžce naložené muly, někomu musela stačit jedna kráva. Podle nich jsem já byla ta zámožná a vlivná, která způsobila to, že nyní musí opustit domovy. Těžko bych jim vysvětlovala, že jediný můj majetek byl to co jsem měla právě na sobě. A Ciri, tu nejdražší. Nemluvila, byla bledá jako stěna, oči vykulené, zornice roztažené ke krajům. Popojeli jsme dopředu, ale dál byla cesta zacpána vozy. Vedla jsem koně po okraji cesty, snažíc se obejít překážející vůz. Pak se za námi ozvalo zvolání. "Jdou, už jdou." Ženy začaly křičet, děti začaly křičet také. Lidé se překřikovali navzájem, někdo křičel na mne a já křičela na všechny, kteří se mi pletli pod nohy. Ciri ten hluk vnímala bez nejmenšího náznaku zájmu. Seděla na ryzákovi a jen se udržovala v sedle. Ohlédla jsem se přes rameno. K čertu, vzadu se skutečně něco dělo. Přijížděli jezdci - černí jezdci a zabíjeli vše co jim přišlo pod ruku. Vyskočila jsem na koně a pobídla ho k běhu. Běž koníku, běž, dokud je ti život milí. Já vím, ale musíš si nějak poradit. Cesta se připojila k řece Jaruze a dále pokračoval podél břehu. Trochu se rozšířila, bylo tu víc místa a méně lidi. Řeka se otočila ještě víc k východu. V dálce jsem viděla věž Bodrogu. Ano, tudy jsem před třičtvrtě rokem přijela z Mayenny. Pojedeme dál, do Dillingenu, snad to bude dostatečně daleko. +++ "Běžte pryč, zmizte!" volal strážný na hradbách Dillingenu. "Máme plno, od jihu přichází stovky uprchlíků." Procedila jsem skrz zuby nadávku a jela dál. Měla jsem hlad a chtělo se mi spát. Slunce dávno zapadlo, Ciri mi usnula v náručí, po cestách neustále tekly houfy lidí. Od nich jsem se dozvěděla další novinky. Cintra nebyla jediná, která ten den padla. Attro padl už před dvěma dny a Nilfgaarďané zvolna kontrolovali celou zemi až k Jaruze. Zastavili se ještě před Erlenwaldem, ale byla otázka času, kdy tenhle hvozd překročí. Zachmuřeně jsem sledovala cestu před sebou a snažila se vymyslet další postup. Kam dál? Vezu nejdražší klenot Cintry, mám za něj obrovskou zodpovědnost. A přitom se nedokážu postarat ani o sama sebe, natož o Ciri. Nemám domov, nemám jí kam odvést. Jenže ji nesmím dát z ruky, protože kdokoliv by ji vlastnil si může dělat nárok na Cintru. Kdokoliv. Nad slovem vlastnit jsem se otřásla. Cožpak to není lidská bytost? Cožpak jediným jejím smyslem života je být někým vlastněna? Jako koruna, která opravňuje nositele vládnout zemi? Spát jsme museli zase v lese. Tuto noc však bylo jasno, hvězdy zářily na obloze a vál jen mírný vánek. Pohladila jsem děvčátko po popelavě světlých vlasech a povzdychla si. Musela prožít velký strach. Za celý den nepromluvila jediné slovo a celou tu doby byla v jako v transu. Ještě jsem zamumlala ochranné zaklínadlo a pak jsem se položila do mechu. Ciri se ke mne instinktivně přitulila a já jsem cítila jak se třese i přesto, že dnešní noc nebyla chladná. Za chvíli jsem i já podlehla únavě. +++ Probudilo mne zaklínadlo. Kdosi se přiblížil tak blízko, že začalo působit. Vstala jsem a rozhlédla se. Už bylo světlo. Po lese běhal chlapeček s kaštanovými vlasy, v roztrhané kazajce, v kožených kalhotkách a bos. Křik dalších dětí se ozýval od cesty, odhadem mohly být tak tři. Chlapec si mne nevšiml a seběhl zpět na cestu. Protáhla jsem své zmožené tělo, potom jsem probudila Ciri. Utřela jsem jí obličej do své košile, učesala vlasy, aby vypadala aspoň trochu jako člověk. Neustále byla bíla jak plátno a zaražena. Ale zjistila jsem, že si mne prohlíží. I přes to co prožila, věděla jsem, že vnímá a že je jen otázkou času, kdy se ze všeho vzpamatuje. Po cestě jel vůz tažený mulou a kolem něho kráčelo pět postav v hnědých kutnách. Druidové. Druidové sbírali sirotky a vezli je na východ podél severní strany řeky Jarugy. Čtyři děti pobíhaly kolem, další tři seděly na voze ve stejném stavu jako Ciri. Byla to příležitost, jak nezešílet ze samoty. Přidat se k nim a doufat, že se se mnou podělí o tu samotu. Takže jsem se k nim přidala. V příští vesnici jsem prodala koně, a získala jsem tak trochu peněz, za které jsem nakoupila chleba pro všechny děti, jež s námi šli. "My druidové z Mayenny děkujeme šlechetné paní za její pomoc." poklonil se mi jeden z druidů. Později jsem zjistila, že to byl nejstarší druid ve skupině. Dvě postavy v kutně byly ženy. Dala jsem se s nimi do řeči. Řekli mi, že odváží děti na sever, kde je předají rodinám, které projeví zájem se o ně starat. Ukázala jsem jim Ciri a vyprávěla o našem útěku z Cintry. Ani slovem jsem se nezmínila, že je to princezna. Nápad darovat Ciri chudé rodině se mi zamlouval. Já se o ni nedokážu postarat a kdo jiný, než anonymní rodina by to zvládla lépe. Jestli se nikdo nedozví, že je princezna, snad dospěje ve zdravou ženu a bude mít nádherný život. Jenže vyskytla se potíž. Byla vychována jako princezna. a taky se chová jako princezna, je navyklá na služebné. Mluví jako princezna. Prozradí, že byla princezna. Budu muset trochu otupit její vzpomínky, aby alespoň chvíli... do té doby, než válka skončí... si nevzpomněla, co byla zač. Možná, že bude chvíli trpět jako já, ale bude žít a bude si sama řídit život. Druidové nabízeli děti ve všech vesnicích, na které jsme narazili, ale za týden putování se jim podařilo udat pouze dvě. Ciri se dočkala až na Zaříčí. Vzala si jí jedna žena ve středních letech s dlouhými vlasy. Klesla předemnou na kolena. "Paní, můžete si být jistá, že se o dítě postarám jako o svoje vlastní" "Já vám věřím," přikývla jsem. "A jak, ... jak jí mám říkat?" Chvíli jsem váhala. Mám jí prozradit pravé jméno? Ciri ho zná, takže tohle tajemství by dlouho nevydrželo. "Ciri, jmenuje se Ciri. Prosím, buďte na ní shovívavá, prožila veliký šok. Žije si svůj svět, občas mluví z cesty, nebo je uzavřená do sebe. Viděla umírat oba své rodiče." "Och...," vydechla ta žena a já uvažovala, jestli jsem to nepřehnala. "Můžete se spolehnout, paní. Chápu její bolest, budu na to myslet." Vložila jsem Cirininu ručku do dlaně té ženy. Dívka v popelavě světlých vlasech se na mne podívala a já jsem najednou pocítila pochybnosti. Snad jsem udělala správně, snad opravdu bude mít krásný život. Přinutila jsem se zamávat na rozloučenou. Ciri se jen ohlédla a pak... ...pak už ne. Poslušně se nechala vést svou novou nevlastní matkou. Osaměla jsem. Najednou, jako když ze mne vše spadlo, cítila jsem volnost a svobodu. A radost. Radost z toho, že jsem udělala správnou věc. Ještě mi zbylo jediné přání. Právě teď jsem mohla zajít tam, kam jsem měla podívat už hodně dávno. Otočila jsem se k vrcholům Amellu. Ten oblý vrch kousek cesty odtud byla Kání Hora ... Soddenský pahorek. Doufám, že tam najdu důvod svého trápení. +++ Zvolna stoupám nahoru, je horko, vůně trav mi proniká do hlavy, až jsem z toho celá omámená. Příjemně omámená. Vystupuji až na vrchol, ale je to tu jiné, než v mých snech. Pouze holý vrchol, žádný obrovský kámen nic. Náhle mi probleskne hlavou myšlenka: 'To protože se to ještě nestalo.' Ale jistě, nejsou to vzpomínky, jsou to vize. Předpovědi budoucnosti. Jednou se tu strhne velká bitva a já budu u toho. Padne tu mnoho válečníků a ... ... a čtrnáct čarodějů, kteří položí svůj život za Sodden a Cintru. Čtrnáct jich zahyne a na jejich počest bude postaven pomník. Pomník padlých čarodějů. Věštba. Prostor kolem mě se deformuje. Točí se, mění tvary, víří kole mě. Propadám panice... co se to děje? Je to síla, vůči které nedokážu bojovat magii. A znenadání... Halucinace ustávají. Otevírám oči a vše kolem mě se zdá normální. Jenže není. Obelisk. Ten jediný je tu navíc, tak jak jsem před chvílí předpověděla. Kolem se rozprostírá mlha, není vidět dále, než na několik desítek yardů. ...někdo před ním stojí. Je otočen zády, bosý, v prosté lněné tunice, dlouhé světlé vlasy volně splývají na ramena a na záda. Je to žena. Přistupuji blíž, ale ta žena se neotáčí, zdá se, že si prohlíží nápisy vytesané na kameni. "Konečně," promluví nečekaně, až mě její odměřený alt trochu vyleká, "dala sis na čas." Musím jí znát. Určitě jí znám. "Nestůj tam, neotálej." Otáčí se... ... má bílý obličej a studeně modré oči. "Kdo jste?" utrousím otázku. "Nepoznáváš mne? Aha, už vím, přišla jsi o všechny vzpomínky." "Jak to víte? Kdo vlastně jste?" Přistupuje ke mně. Trochu se bojím, cosi mi říká, že bych se té ženy neměla dotýkat. Nohy udělají dva kroky vzad. Ano, k té vzpomnínce zbývá jen malý kousek. Mám to skoro na jazyku. Že by tohle bylo to očekávání? Skutečně jsem měla přijít na Soddenský pahorek na konci léta? "Neboj se..." Bere mne za ruku. Cítím, že je má chladné jako led. A najednou, ... najednou znám pocity Yennefer a Myšilova. Vše do sebe zapadá... jako... "Ty jsi smrt...," říkám. Není to ani otázka ani suché konstatování. Ta žena mi věnuje zářivý úsměv. Musím se znovu zeptat: "Ale na co zemřu? Vždyť se cítím zdravá a..." Smrt přikládá prst na má ústa. "Zapomněla jsi. Nuže, pohlédni na pahorek. Vidíš ta jména? Čtrnáct jmen čarodějů, kteří padli zde na tomto pahorku. Čti ... nahlas..." Zvedám zrak na první řádku a nahlas čtu jméno vyryté do kamene. "Axel Rabuel zvaný Raby" "Dál..." "Altan Kerk" "Vanníelle z Brugge" "Dagobert z Vole" "Lawdor z Murivelu" "Lytta ..." hlas se mi zlomil. "Čti..." "Lytta Neyd." To další jméno... nechci věřit svým smyslům. Nechci jej znát! "Tak čti..." "Ne, já nemohu. Prosím, netrap mě." "Je to tvé jméno Irmo. Irma Méllien." Je mi do breku. Nevěřím, nevěřím tomu, to přece není pravda! "Takže já, já zemřu? Zemřu v bitvě na pahorku?" Smrt je ke mně laskavá, objímá mě, hladí mě po kaštanových vlasech. "Vzpomeň si. Já vím, je to těžké. Před rokem jsi to byla ty, která jsi mne uprosila a požádala o jeden rok života. Řekla jsi, že nemůžeš přijmout svoji zbytečnou smrt. Klečela jsi tu, naříkala. A já jsem ti vyhověla. A teď o rok později tvůj čas vypršel." Odtahuji se od té ženy a vyvaluji oči? "Ale vždyť se to ještě nestalo! To byla vize budoucnosti! Jak tomu mám rozumět?" Smrt se usmívá. "Stalo se to. Stalo se to před více než rokem. Ale tys dostala druhou šanci. Tvá mysl, tvá duše i tělo bylo vráceno v čase, abys, jak jsi sama řekla, naplnila smysl svého života." V očích mám slzy, nemohu udržet pláč. Zvedám hlavu a hledím ženě do očí. "Zemřela jsem, tady na pahorku, vedle Lytty Neyd, jediné mé přítelkyně. Máš naprostou pravdu, už se mi vše vrací. Vše až na jednu maličkost. Kdo a jak?" Smrt je najednou velice vážná. Zda se, že její tvář ještě víc pobledla. "Opravdu to chceš vidět? Dobře si to rozmysli, moc tě prosím." "Ano, chci to vidět." "Tak pohleď." A najednou upadám do snu. Vidím sama sebe, jak srážím černého rytíře na zem. Přijíždí další a toho taky srážím pomocí mocného kouzla. Směji se, šíleně se směji na celé kolo. Takhle jsem vážně byla šílená? A pak, v mých rukou... Ne... Kouzlo se nezdařilo... Obrovská ohnivá koule mi vybouchne v rukou. Paže se rozlétnou do stran a já padám a padám. Břicho mám černé a rozbité. Je do odporný pohled. Vracím se do přítomnosti, šokovaně hledím na ženu se světlými vlasy. Nevěřím. Nechci věřit. "Vidíš. Měla jsi tohle zapotřebí?" ozývá se Smrt. Neznám odpověď. V hrdle mám sucho. "Zdálo se ti to jako zbytečná smrt. Proto jsi mne uprosila a proto jsi dostala jeden rok života navíc." Cítím zlost. Křičím. "Ale proč jsi mi sebrala vzpomínky? Proč jsem musela po celý rok tápat ve tmě? Proč? Vysvětli to! Jak jsem mohla využít ten jeden rok, když jsem o tom ani nevěděla!" "A ty si myslíš, že kdybych ti nechala vzpomínky, využila bys to? Každý den by jsi přemýšlela o dnešku, každý den by byl blíže smrti a každý den bys promarnila pouhým čekáním. Věděla bys, kdy zemřeš a proto bys nic neudělala. Takový život bys chtěla? Trápit se od rána do večera a čekat na svou smrt?" Jsem slabá. Klečím na zemi a propadám zoufalství. A tak moc se mi chce spát. "Nedokázala by ses s tím vyrovnat," pokračuje smrt klidněji, "s pocitem, žes' dostala druhou šanci bys svůj smysl života nikdy nenašla. To mi můžeš věřit." Je ticho, slabý vánek si pohrává s mými hnědými vlasy. "Vstaň," přikazuje mi Smrt, "je čas." Vstávám, rezignuji. Naposledy si prohlížím pahorek, ale jeho velká část je již zahalena v mlze. "Podej mi ruku." Uvolněně plním její přání. "Podívej se na mne. No tak. Irmo. Neboj se mých očí. Vzpomeň si na Ciri. Našla si pro ní nádherný domov. To tě netěší? Tvůj život našel na úplném konci smysl, který doposud postrádal. Usměj se, užij si poslední radost života. Neodcházej zachmuřená." Usmívám se. Pomáhá to. Má pravdu, samozřejmě, musí mít pravdu. Teprve Smrt mi ukázala pravé hodnoty života. A já jsem za to vděčná. Moc vděčná. Smrt mě vede za ruku. Mlha houstne, za chvíli už nevidím na krok. I Smrt se mi ztrácí před očima a jediným důkazem její přítomnosti je její chladná ruka. Už nevidím nic než bílou mlhu. Protože dál... ...dál už opravdu nic není.