V ARDENSKÝCH LESÍCH-3

ČÁST TŘETÍ.

Sněhové vločky se snášely k zemi a desátník Jef Novotny je zachmuřeně pozoroval. Už osm dní on a osm vojáků  přebývali ve zřícenině hradu. Díky proviantu, který měli, na tom až tak špatně nebyli. Nevěděli však, jak se vyvíjí válečná situace.

„Slyšíte. To vypadá na vzdálenou dělostřeleckou palbu,“ oslovil ho pojednou poručík Thomas Collins.

„Hm. Taky se mi před chvíli zdálo, že ji slyším,“ řekl a pozorně začal naslouchat.

„Jo. Máte pravdu. Hrome! To by znamenalo, že naši zatlačujou Němce nazpátek.“

„Pokud nás tu Němčouři nevyhmátnou, tak bychom z toho mohli vyváznout.“

„Štěstěna nám zatím byla nakloněna. Musíme doufat, že bude i nadále.“

  Všichni hned pookřáli a vrátil se jim optimismus. Žádné německé vojáky zatím v okolí nespatřili a vypadalo to, že by přitom mohlo zůstat do té doby, než k nim proniknou americké jednotky.

  Den ubíhal v naprostém klidu a dělostřelecká palba byla slyšet už velmi zřetelně. Náhle se však ozval hluk motorů a to nevěstilo nic dobrého. Štěstí, jak se zdálo, je přeci jen začalo opouštět.

 Po zasněžené cestě se sunula dvojice obrněných transportéru, na kterých byly namalované černé kříže.

„Zatraceně! Budete střílet jen na můj povel!“ rozkázal poručík a jako ostatní se přikrčil na hradbách.

„Jestli tady jen projedou, tak nás neobjevěj,“ mínil Jef Novotny.

„Rozhodně se těm parchantům nevzdám,“ ozval se jeden z vojáků.

„Pokud  nás ale objeví, tak nemáme šanci,“ zkonstatoval vážně Novotny.

„Chcete se někdo vzdát?“ zeptal se Collins všech.

Odpovědí mu bylo jen nesouhlasné zavrtění hlavami.

  První transportér ve sněhu zapadl a řidič se ho marně snažil  znovu rozjet. Hned nato z něho němečtí vojáci vyskákali a tlačili ho. Totéž se opakovalo i u druhého transportéru. Uběhlo několik dlouhých minut a transportéry se doplahočily před zříceninu. Vojáci z nich pak počali vykládat minomety.

„Budou tady chtít zaujmout postavení. Musíme začít střílet!“ řekl  Novotny a do pravé ruky vzal granát.

„Rychle si připravte každý jeden granát!“ vyhrkl Collins.

Skupina dvaceti Němců si to namířila ke zřícenině, zatímco ostatní rozložili minomety a začali je rozmisťovat v okolí cesty. Těm, co šli ke zřícenině, zbývalo k ní už  jen několik desítek kroků.

„Hoďte granáty co neblíže k těm transportérům!“ rozkázal poručík. Poté se ozvalo několikanásobné cvaknutí, jak všichni trhli pojistkami od granátů.

   Novotny se za hradbou nadzvedl a pravou rukou mrštil granát. Přitom prostorem mezi dvěma hradbami zahlédl jdoucí Němce, z nichž jeden pohlédl přímo jeho směrem.

„Achtung!“ zařval při pohledu na letící granáty, které ve vzduchu opisovaly velký oblouk. Skupina vojáků sebou doslova praštila na sníh.

 Zaduněla série explozí, při kterých se do výšky zvedl sníh. Několik těl nejblíže výbuchů bylo odhozeno do stran a hned nato se ozvaly i výkřiky zasažených vojáků.

     Od hradeb se současně ozvala střelba z automatických pušek a samopalů. Ležící Němci, kteří přežili,  přímo před hradbami začali také ze svých zbraní střílet. Právě na ně se však  soustředila největší palba.

  Novotny zalícil automatickou pušku na jednoho ležícího vojáka a stiskl několikrát spoušť. Voják hned zůstal bezvládně na sněhu ležet. Hned o něco dále ležící Němec střílel ze samopalu a kulky se zarývaly do zdi těsně pod hradbou. Rychle namířil a stiskl opět spoušť. Vedle něho stojící voják vykřikl a zhroutil se. Zároveň ve stejný okamžik přestal střílet i voják pod hradbami a zůstal ležet na boku. Do střelby se vzápětí ozval  charakteristický zvuk pálícího kulometu.

                                         KONEC TŘETÍ ČÁSTI.

---