05052321

Vstupní brána se tiše zavřela. Dům byl velmi starý, prastarý. Vítr hučel v prastarých dřevěných stěnách, které si mohly dnes již nechat zdát o své dřívější pevnosti a těsnosti. Dnes nemilosrdný vítr profukoval skrze malé i větší trhlinky, které vyhlodal zub času. Staré dřevěné schody nebudily příliš důvěru. Přesto posloužily svému účelu. Idarian po těchto schodech vystoupil. Vnímal čerstvý vzduch. Vzduch tolik prosycený vůněmi které nepoznal. Dostal se do prvního patra toho domu. Byl vybaven velmi nezvykle. Uprostřed místnosti stál stůl. Prostý a jednoduchý dřevěný stůl. Nejdříve budil dojem, že je vyřezávaný ručně. Jeho stěny byly obroušeny dlouhým používáním. Idarian přemýšlel kolik rukou se toho stolu dotklo. Kolik talířů nesl a kolik lidí někdy okolo toho stolu sedělo a debatovalo. To ale bylo předtím... U stolu stály i židle. Obyčejné židle které nevzbudí žádnou pozornost. Jejich opěradla byla mírně zakloněna dozadu. Od místa kde měly tyto židle sedátka se opěrátko mírně rozšiřovalo směrem vzhůru a v jeho horní části byl výřez. Původní barvu těchto židlí šlo jen těžko odhadnout, ale zdálo se, že snad měly kaštanový lak. Idarian se na jednu z nich posadil. Projelo jím jemné mrazení. Nebylo to mrazení fyzické, bylo spíše takové.. Znáte to, díváte se na film ve kterém je nějaká scéna která se Vás dotýká, nebo která zasáhne duši. Můžete tu scénu vidět po desáté, po sté a přesto pokaždé má jakousi sílu způsobující podobné mrazení. A právě tento pocit měl Iradian když dosedl na tu židli. Řeknete si obyčejná židle, ale ona to není docela pravda. Jak by bylo Vám, kdybyste vstoupili na místo, o kterém jste nevěděli že existuje? Vídali jste je jej ve svých snech po tak strašně dlouhou dobu. V okamžiku kdy Iradian na židly dozadu ozvalo se krátké zasténání dřeva. Jako když startujete staré auto. Nářek materiálu, který už chtěl odpočívat a vy jej po létech opět nutíte vykonat práci. Dřevo bylo tvrdé a dá se říct i nepohodlné, přesto se Iradian cítil jako král sedící na zlatém trůně ( i to je tak trochu nesmyslné spojení, domníváte se snaž že studené zlato by bylo na sezení pohodlnější než dřevo?). Ruce si pomalu položil na stůl. Dřevo zastudilo. Nechal své prsty spočinout na chladivém dřevě, které milostivě poskytlo ochranu o kterou bylo žádáno. Bylo to tak uklidňující. V tom okamžiku kdesi v jiné místnosti zazvonil telefon. Bylo na tom něco co nesouhlasilo. Něco co do toho domu nepasovalo. Ostrý zvuk zvonku vypadal tak strašně moc elektricky.. Do takové míry, že se zařezával až do nitra mozku. Stůl náhle jako by začal pálit pod prsty.. Iradian začal celým svým já vnímat to vyzvánění.. Crrrr, Crrrr.... Crrrr, Crrrr. Protřel si oči.. To byl zase jednou divný sen.. Zase takové prostředí... Copak někdy lidé takhle mohli žít??? Vždyť je to nesmysl. Každý ví, že člověk bez elektronicky udržovaného ekosystému, konstantní okolní teploty a vlhkosti vzduchu není schopen přežít.. Iradian nasedl do vozíku, který směřoval do elektrochemické hygienické stanice kvůli rannímu mytí. Jaký byl den? Slunce nebo déšť? Koho by to zajímalo..... Kalendář ukazoval 5.5.2321

---